PPEU

Aktualizovali jsme Babišův graf o zadlužení Česka. Teď se s ním už chlubit nebude

Aktualizovali jsme Babišův graf o zadlužení Česka. Teď se s ním už chlubit nebude

2020-10-12

Druhá vlna pandemie je tady a opět je na stole otázka, jak moc má stát pomáhat postiženým firmám a lidem. Nechám stranou, že správně by měl tuto pomoc platit Andrej Babiš ze svého, protože druhá vlna je primárně jeho odpovědnost. Zamyslím se spíš nad tím, jestli si jako stát můžeme dovolit další dluh a zda jsou rozpočtové plány vlády únosné.

Kdo v minulých letech sledoval každoroční přetahovanou o státní rozpočet, mohl si všimnout dvou zcela opačných argumentů ohledně výše našeho zadlužení. Zatímco opozice kritizovala vládu, že i v dobách růstu náš dluh zvyšuje, vláda se kasala, že dluh naopak klesá. Pravdu měly paradoxně obě strany. Zatímco opozice měla na mysli velikost dluhu v absolutních číslech, tedy v korunách, Babiš a spol. mluvili o podílu dluhu na celkovém výkonu ekonomiky. A jelikož naše ekonomika rostla rychleji než zadlužení, dluh jako procento HDP zvolna klesal. Je potřeba říci, že tento podíl se skutečně používá častěji a je klíčový třeba pro investory, kteří porovnávají udržitelnost dluhu v jednotlivých zemích.

Jenže, jak už to bývá, Andrej Babiš si na sebe ušil pěkný bič – stejně jako když na jaře tvrdil, že jsme „best in covid“. Teď, v době bezprecedentní ekonomické a zdravotní krize, totiž nejen raketově roste dluh, ale také klesá HDP. To znamená, že podíl dluhu na HDP roste „dvakrát“ – kvůli zvýšenému zadlužení a kvůli sníženému HDP. I když je přirozené se v době krize zadlužit, nedávno zveřejněný výhled ministerstva financí zaskočil i přední české ekonomy. Jak ukazuje náš graf, veřejný dluh má v příštích letech rapidně růst, dokonce víc než v okolních zemích.

Graf-2.png

Současné plány státu se zadlužit jsou nebezpečné a zavání vyhazováním peněz. Nutno říci, že výhled ministerstva pro roky 2020–2023 nepočítal s druhou vlnou koronaviru a dalším lockdownem. „Skok“ na grafu mezi lety 2019 a 2020 tedy může být výrazně vyšší.

Klíčovým slovem ve chvíli, když mluvíme o státním dluhu, je udržitelnost. Na rozdíl od jednotlivců si totiž stát může dovolit udržovat stabilní hladinu dluhu, protože má každý rok relativně stabilní proud příjmů z našich daní. Udržitelnost veřejného dluhu záleží na spoustě faktorů, ale jako nejdůležitější bych vypíchl dva:

  1. Běžné výdaje nesmí být financovány na dluh. Běžnými výdaji se myslí ty, které se opakují každý rok. Typicky jde o důchody. Pokud bychom si na ně museli každý rok půjčovat, bude to velmi špatný signál pro investory, vzrostou nám úroky a můžeme se dostat do dluhové pasti. Důchody a další běžné výdaje se by se zkrátka měly zaplatit z toho, co se vybere. Oproti tomu na různé investice je možné si půjčit, protože existuje předpoklad, že díky nim ekonomika poroste a investice se naší zemi vrátí.

  2. Podíl dluhu k HDP mimo krizi musí být stabilní. Jak píši výše, v době krize je přirozené si půjčit, a „vykrýt“ tak problémy lidí i firem. Toto zadlužení ale musí být děláno s vizí, že se z krize rychle dostaneme a dluh se opět stabilizuje. To, jak ukazuje graf, není případ české vlády. Podle plánů ministerstva financí by se totiž dluh neměl stabilizovat ani za čtyři roky.

Neméně důležité samozřejmě je, za co stát půjčené peníze utratí. Rozhodně není dobrý nápad posílat kontaminované roušky důchodcům ani stavět kanál Dunaj–Odra–Labe. Bohužel se zdá, že naše vláda se zasekla někde v devadesátých letech, protože její představu o investicích lze shrnout třemi slovy: beton, beton, beton. Naše ekonomika ale potřebuje více kvalitních škol, inovací, chytrých energetických řešení a obnovitelných zdrojů. V této souvislosti je důležité zmínit, že do ČR míří 180 miliard korun na investice z Plánu obnovy EU. Jde o historickou příležitost, jak transformovat českou ekonomiku na moderní, zelenou a udržitelnou. O tom ale víc příště.