Chceme opravdu těžit kritické suroviny v chráněných oblastech?

Evropská komise proto vytvořila seznam třiceti takzvaných kritických surovin, které jsou nezbytné z hospodářského hlediska a u nichž v dohledné době hrozí vysoké riziko nedostatečných dodávek.

Jsou to z části také některé vzácné kovy a další materiály, na kterých bude záviset přechod na udržitelnou ekonomiku (například pro výrobu baterií do elektromobilů a pro skladování energie) a u nichž Komise v následujících dvaceti letech předpokládá strmý růst poptávky.

Co je na zprávě Komise mírně zarážející, je zřejmá snaha „vinit“ z naší závislosti a rostoucí poptávky pouze plnění evropských klimatických cílů a potřebu dekarbonizace energetiky a dopravy. Například z této studie přitom vyplývá, že poptávka po kritických surovinách bude růst také v důsledku digitalizace a pro potřeby sektorů obrany a obranného a leteckého průmyslu.

Proč je to tak důležité a proč o tom mluvím právě teď?

Když se podíváme na mapu největších dodavatelů kritických surovin do EU, jeden důvod je nasnadě – být v současné situaci závislý na dodávkách ze zemí jako Čína či Rusko není úplně ideální stav, ať už se jedná o ohrožení dodavatelských řetězců přírodními zásahy nebo geopolitickým soupeřením. Součástí zprávy je proto i návrh akčního plánu, který by měl naši závislost na dovozech snížit.

Což o to, myšlenka jako taková je v pořádku. Provedení nicméně trochu pokulhává. Jedním z nástrojů, jak toho chce Komise dosáhnout, je totiž takzvaná „diverzifikace dodávek“ (tedy jejich rozložení do více míst) či získávání surovin z „udržitelných zdrojů“ z EU i třetích zemí, což v podstatě znamená rozšíření těžby těchto kritických surovin v Evropě i mimo ni. Když k tomu přičteme fakt, že při středečním hlasování v EP prošel pozměňovací návrh, který potenciálně otevírá dveře těžbě těchto surovin v chráněných oblastech Natura 2000, nemohl jsem návrh jako celek podpořit.

Ač plně chápu současné i budoucí potřeby průmyslu, měli bychom se ještě před tím, než otevřeme nové lithiové doly v chráněných oblastech, zamyslet nad dalšími možnostmi, jak suroviny získat nebo ušetřit.

Může jít například o recyklaci použitých baterií a dalších součástek (což je i v souladu se strategií oběhové ekonomiky). Velké naděje vkládám do výzkumu a vývoje – již teď jsou k dispozici třeba nové technologie pro výrobu baterií, které výrazně zlepšují jejich vlastnosti i trvanlivost, a jsou tak šetrnější k životnímu prostředí, nebo které používají jiné materiály. A v neposlední řadě bychom také umět zajistit, že nebudeme tyto suroviny dovážet ze zemí, které jsou spojovány s porušováním lidských a pracovních práv jako např. nucená nebo dětská práce.

Hledání rovnováhy mezi hlasy volajícími po zajištění budoucích dodávek nebo navýšení skladových zásob a na druhé straně s naprosto zásadní potřebou chránit vzácné přírodní lokality nikdy nebylo a nebude jednoduché. Bylo by ale chybou vydat se cestou, která by pouze nahradila naši závislost na fosilních zdrojích závislostí jinou a potenciálně stejně ohrožující naše životní prostředí. Tomu se za každou cenu musíme vyhnout.