Co se stane, když na Česko poletí asteroid nebo kometa?

Téma dopadu vesmírného tělesa na Zemi je ale předmětem vědeckého výzkumu i politických debat. Planetární obrana není totiž jenom o vývoji účinných prostředků, jak odvrátit vesmírem se řítící kometu nebo asteroid. Pro státy velikosti Česka je zcela zásadní, aby se na mezinárodní úrovni začalo vážně mluvit o globální odpovědnosti a bezpečnostních zárukách. A experty na planetární obranu máme i u nás.

Vezměme to ale popořádku. Planetární obranu můžeme rozdělit do jakýchsi tří úrovní: astronomické, technologické a společensko-politické. Abychom v budoucnu opravdu dokázali například odvrátit asteroid, nebo alespoň zabránit obrovským škodám, musí všechny tři fungovat v harmonii a rovnováze. Ač se totiž v případě dopadu asteroidu jedná o událost s malou pravděpodobností, škody, které takový dopad může způsobit, jsou potenciálně opravdu katastrofické. Kromě mapování oblohy a vývoje technologií tak potřebují i malé země vědět, že se na ně v případě hrozícího dopadu vesmírné supervelmoci nevykašlou.

Úkol astronomů je jasný a už jej přes tři sta let také úspěšně provádějí: je třeba důsledně prozkoumat sluneční soustavu a do co největšího detailu zmapovat pohyb různých těles. Díky novým technologiím a nadnárodní spolupráci se ve 20. a 21 století povedl v této oblasti obrovský pokrok. V současné době máme přehled o 99 % asteroidů větších než 1 km. U nich se předpokládá, že v případě srážky se Zemí by mohly způsobit katastrofu podobnou té, která vedla k vyhynutí dinosaurů. Víme tak například, že v roce 2029 proletí kolem Země ve vzdálenosti pouhých 32000 km asteroid Apophis o velikosti cca 450 metrů. I od nás by měl být viditelný pouhým okem. Půlkilometrová velikost Apophisu by vypařila střední Evropu z mapy.

Co nám hrozí

Ke zničení území o rozloze celé České republiky by ale teoreticky stačil i asteroid o průměru cca 150 metrů. Těch máme zmapováno asi 60 % a předpoklad je, že někdy kolem roku 2030 bychom mohli znát oběžné dráhy i u zbytku.

Trochu problémem jsou menší tělesa, která jsou velmi těžko pozorovatelná (určitě si vzpomenete na Čeljabinsk), ta, která nás „překvapí“, když se na nás vyřítí směrem od Slunce (asteroidy pozorujeme v infra spektru, tedy odrazem tepla od Slunce, proto je z jeho směru nevidíme), a samozřejmě také komety, které mají mnohdy silně eliptické oběžné dráhy a jsme schopni je detekovat jen několik týdnů před potenciálním dopadem. V Oortově mraku kolem Sluneční soustavy jich je trilion, ale i známých již cestujících do centra Sluneční soustavy je skoro pět tisíc.

Jak hrozbě čelit?

Tady vstupují do hry technologie. V současné chvíli máme k dispozici několik možností: můžeme třeba zkusit dráhu asteroidu změnit tzv. kinetickým impaktorem (doslova do něj vrazit raketou). Jak by to mohlo fungovat a jestli vůbec, ověří mise DART americké agentury NASA. Sonda už v září tohoto roku narazí do měsíce planetky Didymos. Účinek nárazu posléze ověří mise HERA Evropské vesmírné agentury, k planetce dorazí v roce 2026. Kinetické impaktory jsou poměrně levným řešením, problémem ovšem může být to, že podle odhadů je až 80 % asteroidů dutých, takže když do něj narazíme, povede se nám uštípnout malý kousek a s celým systémem to neudělá vůbec nic.

Poněkud sofistikovanější technologií je použití nukleárních hlavic. K asteroidu vyšlete raketu se dvěmi náložemi – konvenční a jadernou. Konvenční nálož udělá do asteroidu díru a uvolní materiál, který následně na velmi vysokou teplotu zahřeje výbuch jaderné nálože a zafunguje tak jako jakýsi motor, který asteroid vychýlí z dráhy.

Třetí, hodně zajímavou možností, je využití supervýkonných laserů. Ty by mohly zahřát určitou část povrchu asteroidu, a opět tak způsobit změnu v jeho rotaci a vychýlit jej z kolizního kurzu.

Jak je asi zřejmé, poslední dvě možnosti jsou z politického hlediska trochu problematické. Mezinárodní úmluvy zakazují použití jaderných hlavic ve vesmíru, takže v současné chvíli například nemůžeme funkčnost takovéhoto řešení vyzkoušet. A u laserů zase panuje oprávněná obava, že by se velmi rychle mohly stát tzv. technologií dvojího použití. Tedy že by je mohl někdo zneužít a například pomocí nich poškodit satelity, na jejichž fungování je moderní společnost závislá.

Ona sociálně-politická rovina řešení otázky planetární obrany je tak podle mě jedním z nejdůležitějších problémů, které bychom na globální, ale třeba i evropské úrovni měli vážně řešit. V současné chvíli sice například v rámci Výboru OSN pro mírové využití Vesmíru (COPUOS) funguje tzv. Poradní skupina pro plánování vesmírných misí (SMPAG), která navrhuje řešení v oblasti planetární obrany, ale nemá reálné rozhodovací pravomoci. Je tak celkem pravděpodobný scénář, který známe z filmů – jednostranná sólo mise některé ze supervelmocí z oblasti vesmírného výzkumu. A neexistují žádné mezinárodní smlouvy nebo úmluvy, které by zaručovaly, že budou opravdu konat, když by měl asteroid dopadnout dejme tomu na české území.

Velkou příležitostí, de facto připravenou na stole, je zde situace, kdy v SMPAG různé státy nabízejí své dovednosti a plánují se další demonstrační mise. Celé debatě ale chybí politická linka, která by na jedné straně státům (již) poskytujícím své kapacity zajistila i bezpečnost v podobě povinné kooperativní mise všech zúčastněných států – najdeme-li asteroid na kolizní dráze se Zemí. Chybí klasická bezpečnostní komunita. Nejen, že by její existence zajistila státům za jejich kapacity bezpečnost, ale závazek by obratem zajistil i komunitě planetární obrany kontinuální financování postavené na bezpečnostních zájmech států a nikoliv pouze na jejich zájmu dodat domácí vědecko-průmyslovému sektoru možnost participovat na hi-tech vesmírné misi.

Morální odpovědnost jednat?

I Česká republika se přitom na investicích do planetární obrany podílí poměrně významně. Díky našemu členství v ESA (Evropská vesmírná agentura) jsme součástí třeba již zmíněné mise HERA, v rámci Institutu pro mezinárodní otázky a TAČR běží projekt (https://planetary-defense.eu/objective/), který se planetární obranou intenzivně zabývá, v Česku se pořádají třeba i mezinárodní konference zaměřené na mírové využití supervýkonných laserů ve vesmíru (https://lasers4space.com/) se záštitou nositele Nobelovy ceny.

Politické debaty o planetární obraně vidím jako jeden ze způsobů, jakým můžeme mezinárodní porozumění posunout zase o úroveň dál a třeba některé poznatky a principy aplikovat i na další globální problémy. Třeba to, že když mám možnosti, schopnosti a dostupné technologie na odvrácení globální katastrofy (nebo třeba taky klimatické krize), mám zároveň i morální odpovědnost jednat. Tuto povinnost je v případě planetární obrany možné zajistit prohloubením klasických bezpečnostních zájmů státu pouhým zarámováním již probíhajícího vědeckého úsilí do národních/evropských bezpečnostních záruk.