Evropa roste pandemii navzdory. A u nás je čas vzít to za lepší konec

Právě taková změna nás totiž čeká a právě to je cílem evropského nástroje pro oživení a odolnost, skrze který do Česka připutovalo na 190 miliard korun (asi to znáte pod názvem Národní plán obnovy). Letos a v příštích letech je máme moudře investovat tak, abychom rostli a zároveň omezili rizika, že naši ekonomiku odstaví něco, co má svůj původ v realitě globálně propojeného světa. A tím se nemyslí jen další virus, který se během pár měsíců rozšíří po celé planetě. Tím se myslí třeba rizika spojená se změnou klimatu (letos v lednu o tom vydala podrobný report Světová banka). Nebo rizika geopolitická, což spolu trochu souvisí. V praxi vidíme, jaký problém má Evropa se zajištěním dodávek plynu, když si Rusko umane hrát silovou hru. Nezdravá závislost na dovozu fosilních paliv je jedním z reálných problémů, které potřebujeme omezit.

Firmy investují, kraje plánují, chybí tu ale jasná vize

Česká republika nemá vůbec špatnou startovní pozici. Růst HDP je sice nižší než v evropském úhrnu (3,3 procenta v roce 2021) a trápí nás vysoká inflace, v tom ale zdaleka nejsme v Evropě ojedinělí. Máme silné zázemí v průmyslu a ten toho hodně vyváží, takže se sám dokáže inspirovat tím, co vidí u zahraničních partnerů. Podle Evropské investiční banky u nás asi 40 % firem už investovalo do opatření v souvislosti s klimatickými hrozbami (například do úspor energií) a podobný podíl se k tomu chystá. Nevedeme si špatně ani v investicích do digitalizace, která často znamená i větší efektivitu. Řada firem, ale i krajů nebo městských radních u nás dobře ví, v čem je budoucnost.

Problém je, že firmy ani samospráva zatím neměly úplně ideálního partnera ve vládě. Předchozí kabinet nechal vyhnít spoustu věcí, které jsme mohli mít dávno vyřešené – třeba zákonnou definici energetické chudoby, která by se nám teď moc hodila, abychom nemuseli šít příspěvky na bydlení horkou jehlou. Nebo termín ukončení těžby uhlí, který by pomohl dnešním uhelným regionům. Ty teď totiž nevědí, na čem jsou, a neví to ani ti, kteří by v nich mohli investovat, modernizovat, nabízet lepší pracovní místa. Investice do uhelných regionů stojí, ale času není nekonečně, protože těžba se zkrátka v jednu chvíli finančně nevyplatí a doly prostě zavřou.

Tyhle „ležáky“ teď musí rychle vyřešit nová vláda. A jako bonus: nestačí hasit průšvihy po minulém kabinetu, je potřeba taky rychle pomoct ekonomickému růstu. Ten je u nás zatím křehký a i když inflace zatím opravdu nezavdává důvod k panice, je potřeba sledovat, jak si v porovnání s námi stojí okolní státy.

Evropa už rychle hledá cesty, jak v nové ekonomice uspět

Po koronavirovém otřesu se totiž skutečně probouzíme do trochu jiného světa. Pandemie zpřetrhala zavedené obchodní a dodavatelské řetězce, což v řadě případů vedlo k hledání inovativních a bezpečnějších řešení. A stejně tak firmy motivuje k inovacím i to, aby našly řešení s nižšími emisemi a menšími dopady na stav planety. Tohle je přístup, který se dnes vyplácí. Konkrétní příklady? Evropský automotive ohlásil hromadný přechod na elektromobily, které je možné vyrobit automatizovaně a rychle. Prodávají se lépe. OECD zmapovala, že v polovině roku 2020 se evropský odbyt aut na spalovací motory propadl o 38 %, ale prodeje elektromobilů rostly o 20 %. Evropa teď dokonce řeší koordinovaný postup, jak si sama zajistit čipy.

Středomořské státy mapují možnosti, jak využít slunného pobřeží k produkci zeleného vodíku, je na to vývojově-inovační evropský program, jehož cílem je, abychom byli schopní vyrábět vodík z obnovitelných zdrojů pod 2 EUR za kilogram. Může pak plnit podobnou roli jako dnes zemní plyn. Mezinárodní agentura IRENA ostatně tvrdí, že právě zelený vodík má největší potenciál přepsat dnešní mapu energetického obchodu a, jednoduše řečeno, sesadit z trůnu ropné a plynové giganty ve prospěch velkého množství menších hráčů.

Příkladů by se dalo uvést víc, ale pro stručnost: svět kolem nás se mění a pokud v něm zase máme mít pěkné (nebo lepší) ekonomické výkony, na které jsme byli zvyklí, nejspíš k tomu povedou trochu jiné cesty než dosud.

Rychlé udržitelné investice jsou na místě, získáme tím čas

Je jasné, že jedna z probíhajících změn se týká snižování emisí, tedy přeměny energetické struktury tak, aby vycházela defaultně z obnovitelných zdrojů. To má i svůj ekonomický rozměr. Velké centrální fosilní zdroje jsou drahé na výstavbu a naopak cena obnovitelných zdrojů dál klesá . Ale dekarbonizace má i rychlejší, praktičtější stránku. Třeba zmíněné energetické úspory ve firmách, které v čase vysokých cen energií jednak ušetří podnikatelům na provozu, jednak sníží spotřebu energie, aniž by klesl objem výroby. Nebo zapojení vlastního zdroje energie, ideálně v kombinaci s baterií, zateplením a nabíječkou elektromobilu. Ne nadarmo u nás byl vloni rekordní zájem o střešní fotovoltaiky a tepelná čerpadla či bezemisní kotle v domácnostech.

Tohle jsou velmi jednoduchá, praktická opatření, do kterých může vláda z Národního plánu obnovy investovat celkem dost a hlavně hned. Výhodou je, že projekt na instalaci domácí fotovoltaiky si napíšete poměrně rychle, a není tak potřeba řešit situace, kdy sice jako vláda chcete podpořit něco velkého a chvályhodného, máte na to ale jenom pět let a nikdo to nemá pořádně vymyšlené.

Naděje nemá skončit jen v Praze, Brně a Mladé Boleslavi

Rychlé investice do domácností a menších firem můžou pomoct nakopnout ekonomiku správným směrem. Tím může vláda získat čas, aby se rozhlédla po světě a připravila rozumnou strategii pro nejbližších pár let, ze které bude všem jasné nejen to, že „Green Deal je realita“ (jak řekl pan premiér), ale taky to, jakou roli v té nové realitě chceme hrát. A neodpustím si ještě připomenutí: Česká republika není jen Praha, Brno a Mladá Boleslav.

V Ústeckém, Karlovarském a Moravskoslezském kraji se už před víc než rokem začalo mluvit o restrukturalizaci a odklon od těžby uhlí. S tím mají pomoct evropské peníze na spravedlivou transformaci. České úřady si za vedení minulé vlády ale prosadily, že část těchto peněz pošlou na „strategické projekty“, což je jejich výmysl, který nikdo nepožaduje. Velké projekty samy o sobě nejsou špatně, ekonomika se v uhelných regionech nepromění ze dne na den. Ale v pojetí českých úředníků měly jít velké peníze často těžařům, anebo pochybným firmám s podivnými záměry.

To se nelíbí ani některým zastupitelům a radním v samotných uhelných krajích. V Karlovarském kraji to opakovaně kritizuje pirátský radní Vojtěch Franta, který se postaral o to, aby se veřejně konzultovalo využití alespoň těch zbylých peněz, které takzvané „strategické projekty“ nepožerou. V Moravskoslezském kraji Piráti dlouhodobě upozorňují, že je většina velkých projektů soustředěná v Ostravě a jsou mezi nimi schované i nákladné projekty se sporným přínosem, jako je třeba Černá kostka. A na Ústecku mají demokraticky zvolení zastupitelé problém se vůbec dostat k relevantním informacím, protože je celé plánování strategických projektů zahalené v netransparentní mlze.

Uhelným regionům trvalo několik let vysvětlování, než jsme vůbec připustili, že jsou systémově odstřižené od valné většiny toho pěkného, co život v Česku nabízí. Tak prosím vyřešme ten současný problém, který vznikl za minulé administrativy, a neodstřihávejme je od budoucnosti znova, právě teď, kdy se toho tolik přepisuje a je tolik možností, kde se chytit. Máme na to celých 42 miliard do roku 2027 (ano, samostatný evropský fond a samostatný operační program), díky kauze ROP Severozápad už víme, jak to NEdělat, tak bychom to snad tentokrát mohli zvládnout.