Fit for 55: Změna, která bere ohled na všechny

„Velké změny se nám v minulosti úspěšně podařily tam, kde jsme dokázali spojit tržní opatření a správnou formu sociální podpory,“ uvedla při představení balíčku Fit for 55 předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen.

Měla tím na mysli hlavně zkušenost z restrukturalizace německých uhelných regionů, ale podobnou cestu už mají za sebou i ve Španělsku nebo v Belgii.

Díky těmhle prvním případům se dnes mluví o spravedlivé transformaci (Just Transition). Jde o to, aby se při přechodu na čistou ekonomiku efektivně podpořila ta část společnosti, pro kterou by změna znamenala vysoké náklady a minimum příležitostí.

Správně provedená spravedlivá transformace se řídí jednoduchou logikou. Přechodně podpoříme slabší část společnosti, ta se díky tomu postupně stabilizuje a lidé si v novém uspořádání najdou novou, udržitelnou perspektivu. Pracovní, profesní, ale i spotřebitelskou.

To by mělo být cílem nového Sociálního nástroje pro klimatická opatření (taky se mu říká Klimatický sociální fond).

Zatímco Fond spravedlivé transformace řeší hlavně samotné uhelné regiony, zaměstnanost a profesní uplatnění, Klimatický sociální fond by měl pomáhat lidem ohroženým energetickou chudobou. Nejde jen o to, že jsou tyhle domácnosti citlivější na jakékoliv výkyvy v cenách bydlení a energií. Jde i o jejich spotřebitelská práva a možnost vyjednat si férové podmínky.

Upřímně řečeno, víme, co se stane. Bez ohledu na to, jaké náklady vlastně výrobcům vzniknou, když začneme důsledněji zpoplatňovat průmyslové emise, budou mít firmy tendenci si prostě „vzít zpátky“ víc peněz od těch zákazníků, kteří se nemůžou bránit

V tomhle směru mi přijde Klimatický sociální fond pořád trochu nedomyšlený. Měl by směřovat co nejvíc peněz k domácnostem, živnostníkům a menším firmám. A taky by měl jasně definovat, k čemu a v jakých situacích se prostředky mají použít.

Při projednávání tohoto návrhu budu určitě chtít zpřesnění a zjednodušení pravidel fungování fondu, včetně nastavení kontrolních mechanismů.

Je ale pravda, že v téhle oblasti má bohužel Česká republika trochu máslo na hlavě. Pořád totiž nemá ani svoji vlastní definici energetické chudoby, ačkoliv ministr Karel Havlíček utratil několik milionů za to, aby mu odborníci popsali, jak se taková energetická chudoba vlastně pozná.