PPEU

Jak je to s tlumočením v EU a proč není ostuda mít tlumočníka

Jak je to s tlumočením v EU a proč není ostuda mít tlumočníka

2020-05-18

V posledních dnech zuří kauza jazykových dovedností ministryně Schillerové – a já bych teď rád do věci vnesl trochu víc věcnosti než „umí – neumí“. Jak to s tlumočením v institucích EU vypadá?

Předně, za normálního stavu se v EU tlumočí docela hodně. Obzvláště citlivé to je, pokud se projednává složitější legislativa, kde je potřeba skutečně přesné vyjádření a každá nuance může znamenat významový posun. V tu chvíli je naprosto běžné používat tlumočníky, i pokud mluvčí jinak ovládá jazyk na velmi vysoké úrovni, a pro jasnost a přehlednost je ideální, když všichni mluví o těžších věcech svou mateřštinou. Mluvit cizím jazykem místo svého mateřského má totiž takový problém. I při nejlepší vůli se obvykle část zprávy ztrácí – a čím méně jste profesionální akreditovaný tlumočník, tím více ztrácíte. Navíc je velká šance, že vás poslouchá i někdo, kdo bude chtít poslouchat tlumočení do svého rodného jazyka prostě proto, že chce mít možnost se zcela soustředit na obsah. Mluvit vlastním jazykem je v tu chvíli nejefektivnější a beze ztrát. Samozřejmě v rámci menších pracovních skupin a vyjednávání spolu mluvíme anglicky – a občas si někteří, hlavně francouzští, kolegové potřebují vzít s sebou na videokonferenci tlumočníka, ale ten jim prostě přímo simultánně tlumočí, co se děje, a pak přetlumočí pro ostatní pár vystoupení onoho člověka. Velmi často tuhle funkci zastane také vícejazyčný asistent, i proto si cením své poradkyně, která mluví anglicky, francouzsky, nizozemsky a italsky.

To bylo z pohledu poslance, ale co ministři na Radě? Teď je situace kvůli distančnímu jednání o něco složitější a viditelnější kvůli tomu, že se často jede přes videokonference a málo přes osobní setkávání. Tady má Parlament obrovský náskok, protože má jak dlouhou tradici vysílání svých setkání a jejich tlumočení na dálku, tak vlastní tlumočnické oddělení. Rada, v rámci které probíhají jednání ministrů financí, je na tom o poznání hůře, protože se o podobnou transparenci nikdy nepokoušela. Streamování se tam začalo řešit až s příchodem krize, navíc svoje tlumočníky sdílí s Komisí a dalšími institucemi a to znamená více administrativy i další jednání.

Dohody ministrů tak probíhají trochu improvizovaně a zatím u nich není k dispozici běžné tlumočení. Řešení ale existuje a všichni ostatní ministři ho zvládli – pokud neumí jazyk dostatečně na úrovni trochu nižších nároků pracovní skupiny, která se potkává pravidelně, tak si k sobě může vzít vlastního tlumočníka, stejně jako to dělají poslanci v EP. Sehnat kvalitního tlumočníka je obzvláště teď otázka chvilky, když i čeští tlumočníci, kteří normálně působí v Bruselu, jsou zaseklí v Praze. Je to naprosto jednoduché a legitimní řešení, které by naši pozici nijak nezhoršilo.

Místo toho ministryně nechodí na schůzky, lže o svých dovednostech a vůbec se snaží držet co nejpřísnější tvář místo toho, aby problém jednoduše vyřešila. Škoda, že i z toho pak plyne odtažitá politika vlády vůči evropským řešením a jsme úplně na okraji diskuze. Ale abych zakončil pozitivně: upřímně doufám, že se videokonference ministrů stanou ne znouzectností, ale standardem. Nejen že to může výrazně šetřit prostředky, ale ještě k tomu by pak jejich části mohly být rychleji přístupné občanům.