PPEU

Kdo může za komplikace s dodávkami? Vakcíny odhalují problémy farmaceutických firem i Evropské unie

Kdo může za komplikace s dodávkami? Vakcíny odhalují problémy farmaceutických firem i Evropské unie

2021-04-21

Snaha se cení. Jak se ale ve vakcinační strategii v Evropě ukazuje, samotná snaha někdy nestačí – nebo přinejmenším ne na všechno.

Ať se člověk snaží sebevíc, někdy je mu prostě odměnou výsledek, který je spíš rozpačitý. Zhruba v takové situaci se teď nachází předsedkyně Evropské komise, Ursula von der Leyen, se svým týmem, kterému při společném schvalování a nákupu vakcín snaha všechno zařídit skutečně nechyběla. Bezesná jednání se zástupci lékových společností nebo rigorózní schvalovací standardy Evropské lékové agentury (EMA) mohou posloužit jako ilustrace toho, co všechno evropští úředníci v procesu pořizování musí absolvovat.

Pravda, u instituce typu Evropské unie by bylo nasnadě očekávat větší připravenost na komplikace, které mohou při vývoji a pořizování látek nastat. Krizový management se však dělá obtížně, když vám na záda dýchá 27 hlav států, kteří mají mnohdy zcela konfliktní nároky a kteří mají rozhodující slovo v problému, který se snažíte vyřešit (poznámka pod čarou – zdravotnictví totiž spadá plně do kompetencí národních států).

Řekněme si to hned narovinu – bez společného evropského postupu by nám teď leda tak zbyly oči pro pláč. Při pohledu na v porovnání se zámořím rozpačitou proočkovanost se člověk přesto nemůže zbavit pocitu silné frustrace, a to ne neopodstatněně. Ekonomie vakcinací je složitým tématem, kde nejsou jednoduchá řešení; pojďme se tu však pokusit alespoň trochu nastínit, jaké má komisní postup ‚šetrnosti a bezpečnosti‘ dopady na současný stav Evropy a co jsme mohli – ať už jako jednotlivé státy nebo jako evropské instituce – udělat lépe.

Veřejný lynč Evropské unie a jejích čelních představitelů je u nás prakticky národním sportem. Z ustavičného mrmlání nad bruselským elitářství, přesložitou byrokratizací či neefektivním nakládáním s prostředky evropských daňových poplatníků se už stala česká klasika a univerzální výmluva. V případě vakcín se však paradoxně tyhle výtky zcela míjí účinkem. Jak ukazuje grafika níže, díky společnému postupu má Evropa zdaleka nejnižší náklady u většiny očkovacích látek. Pomocí důkladného prověřování vakcín Evropským lékovým úřadem a konzistentní komunikací výsledků se napříč EU zvýšila důvěra v očkovací látky. A přestože premiér Babiš překypuje snahami svoje manažerské selhání hodit na evropské lídry, země jako Bulharsko, Chorvatsko, Estonsko, Lotyšsko i Slovensko se do solidárního programu přerozdělování vakcín bez problému zapojily. A ty se těžko dají považovat za součásti hlubokých bruselských struktur.

ETJ_grafika_vaccine costs.png

(Solidární okénko – ‚Evropská solidarita‘ je lákavý koncept – tedy pochopitelně jen potud, pokud vám to hraje do karet. V květnu 2020 Andrej Babiš prohlásil následující: „Nesouhlasím s pomocí nejzasaženějším zemím. Proč máme být trestáni za to, že jsme situaci zvládli?“ Při porovnání s premiérovým současným naříkáním nad ‚nesolidární Evropou‘, která nám nechce dopřát vakcíny navíc, si každý z nás může o Babišově vztahu k Evropě udělat vlastní obrázek. To, že tato domnělá ‚nesolidarita‘ pramení z (ne)schopnosti zapojit Česko do daného programu, je pak už jen hořkou třešničkou na dost nevábném dortu.)

Dokonce i počet objednaných vakcín v přepočtu na obyvatele se pro EU, UK i US pohybuje zhruba v rozmezí 5 a 6,5 dávek na obyvatele, což je ve srovnání s takovými africkými zeměmi zcela astronomické číslo. V čem tedy u vakcinace vězí příslovečný ‚zakopaný pes‘?

Nástřel odpovědi nabízejí propastné rozdíly v prostředcích vynaložených na samotný vývoj a podporu produkce léčivých látek (čili bez nákladů na samotné pořízení a distribuci). Ty jsou u zámořských vlád zhruba šestkrát vyšší: přes $37 per capita ve srovnání s evropskými ani ne sedmi dolary. Právě tato poslední skutečnost je kamenem úrazu.

Nejen že pumpování peněz do ‚pharmy‘ umožnilo navýšit kapacitu firem produkujících očkovací látky, jejichž velká část se nachází právě v zemích mimo Evropu. Obrovská státní podpora však také značně posílila pozici UK a US ve vymáhání nasmlouvaných kontraktů.

(Poznámka č. 1 – je nasnadě připomenout, že Evropě v únoru a březnu chyběly vakcíny nikoli proto, že by jich neobjednala dostatek, ale prostě proto, že pharma-firmy nebyly schopné vyrobit vše, co naslibovaly. Prioritu pak pochopitelně dostaly státy, které ve vakcínách ‚roztočily‘ větší peníze.)

(Poznámka č. 2 – pokud se chystáte namítnout, že Izrael coby mnohem menší země si taky vakcíny byl schopen zařídit, je na místě připomenout, že úspěch Izraele byl a je notně využíván jako PR pharma firem. To fungovalo jako tržní pobídka ‚napěchovat‘ zemi co nejvíce dávkami; cena izraelských dodávek je navíc několikanásobně vyšší než ta evropská. Pohled na země s obdobnou velikostí populace nabízí mnohem pesimističtější vyhlídky pro ‚samostatný postup‘ při nákupu vakcín.)

ETJ_grafika_proockovanost.png

Evropská unie se navíc stala obětí své snahy umožnit přístup k vakcínám i ostatním zemím. Britský premiér Boris Johnson otřásl ostrovním mediálním prostorem popisem domácí očkovací strategie jako produktu ‚ziskuchtivosti korporací‘ a ‚kapitalismu‘; Spojené státy se zas obrnily vakcinačním nacionalismem a zakázaly export dávek mimo své území úplně. Evropská unie oproti tomu žádný plošný zákaz nezavedla.

Jak již také bylo řečeno, Evropská unie zajistila zcela bezkonkurenční cenu pro nákup vakcín – fakt, ve kterém neustálé omílání tématu údajně ‚nehospodárného zacházení‘ evropskými penězi nepochybně hrálo svou roli. To, že Evropská unie dbá na férovost a pravidla, ať už v nacenění či v exportech očkovacích látek, je správně. Jak koneckonců říká spoluředitelka Global Health Centre Graduate Institute of Geneva, Suerie Moon, „nouzové podmínky (…) jsou bohužel perfektním prostředím pro zneužívání či neférovost v určování ceny“ ze strany společností. Fajn. Je ale otázka, zda neměla Evropa v této krizové situaci ze svých standardů slevit a protežovat rychlost a spolehlivost dodávek nad jejich cenou.

Je také pravda, že privátní zisky zdravotnických společností, které jsou financované ze státních peněz, jsou dosti problematické. Americká Moderna například získala od federální vlády v roce 2020 až čtyři miliardy dolarů na vývoj své látky – látky, ze které očekává příjmy přesahující $18.4mld jenom za rok 2021. Podobně Pfizer počítá s tržbami zhruba $15mld, což vytvoří při očekávané marži 20 % dostatečný zisk.

Nacházíme se tak v situaci, kdy výzkum i následný odbyt jsou kryty státem, ale příjem z nových technologií plyne privátním korporacím. O problematice státem financovaného výzkumu a patentů na výrobu vakcín jsem psal už zde. Dává proto smysl, že Evropská unie chce – za státní peníze – zajistit co nejpříznivější poměr cena-výkon. Je třeba si ale uvědomit, že náklady na R&D vakcín jsou sice v řádech desítek miliard dolarů, ve srovnání s celkovými ekonomickými dopady pandemie se však bavíme o částce v řádu zaokrouhlovací chyby. O možnosti zamezit urychlenou distribucí zbytečnému utrpení, tisícovkám úmrtí a vyčerpání zdravotníků a zdravotnictví ani nemluvě.

Boj za efektivitu a férovější interakci mezi farmaceutickým průmyslem a státem měl počkat, až bude to nejhorší mít Evropa za sebou. Sice by se tak EU nepochybně vystavila další kritice – ať už zleva za nedostatečnou progresi, nebo zprava za ‚plýtvání penězi‘ – přínosem však mohla být lepší epidemiologická situace nejen v ČR, ale i mimo ni. Neodpovídající nastavení priorit EU je však pouze jednou stranou mince liknavé proočkovanosti.

Už jsme zmínili konfliktní zájmy států, které Evropskou komisi úkolují a určují její priority. Je nasnadě, že nutnost zohlednit pluralitu (národních) perspektiv a zájmů hrála stěžejní roli ve faktu, že evropské portfolio nasmlouvaných vakcín je nejpestřejší z již zmiňovaných bloků. Toto se v letních měsících a konečné fázi očkovací strategie může ukázat jako velká výhoda. Ta samá pluralita zájmů však může v nouzových situacích, která vyžadují jasná a rozhodná řešení, být na škodu. Jak se navíc ukazuje, vakcinační strategie jednotlivých států mohou být ještě silnějším ‚zpožďovacím‘ faktorem než samotný celoevropský nákup. O komplikacích v té české, kterou vláda schválila ne dříve než k enormně pozdnímu datu 7. 12. 2020 – navíc ve značně kusém formátu (https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/koronavirus-cesko-v-cesku-cr-ockovani-vakcina-ockovaci-strategie_2012262050_ako) –, se zde jistě nemusím rozepisovat.

Přesto je zřejmé, že systém fungování Unie se bude muset zásadně proměnit, pokud má být Evropa schopna lépe zvládat příští výzvy. Ať už se jedná o krizi Eurozóny v roce 2011, uprchlickou krizi druhé poloviny desátých let nebo právě probíhající pandemii, třecí plochy mezi dovnitř orientovanými zájmy národních států a zájmy Unie jako celku znemožňují rychlé a rozhodné řešení problémů. Přitom zrovna tyto a jim příbuzné oblasti – měnová politika, obrana, bezpečnost a zahraniční politika – jsou okruhy, ve kterých centrální postup a rozhodování vede k lepším výsledkům než při tříštění rozhodování na národních frontách. Jsou pochopitelně oblasti, v nichž by národní státy měly mít plně volnou ruku. U těch, které jsme svěřili centrálním institucím, bychom však měli neměli Unii svazovat ruce a nechat rozhodování plně v její kompetenci. Unie by tak rozhodovala věcí méně, její rozhodnutí by však byla funkční, závazná a v zájmu nás všech.

Ale zpět k vakcinaci - ano, Evropa měla lépe odhadnout situaci, prioritizovat spolehlivost dodávek nad nejnižší možnou cenu a jinak se pokusit urychlit distribuci očkovacích látek. Vyvstává však také otázka, zda by státy ‚spořivé čtyřky‘ či jiných celkových plátců rozpočtů Unie byli ochotni na velké investice do výzkumu – často mimo evropské země – kývnout. Připomeňme si navíc, že složení Evropské komise, jejíž týmy měly pořizování látek na starosti a za vakcinační fiasko jsou tak z velké části zodpovědné, je výsledkem nominací národních států, kde stranická politika drtivě převažuje nad odborností. Demokratičtější systém ‚spizenkandidátů‘, který Andrej Babiš společně s dalšími evropskými politiky v roce 2019 odmítli, by měl větší šanci vyprodukovat kvalifikované komisaře. Nemuseli bychom se pak nacházet v situaci, kdy vám místo vakcín evropská komisařka pro zdraví a bezpečnost potravin, Stella Kyriakides, naordinuje jen další dávku zklamaných očekávání.

A ano, Evropa mohla a měla jednat pružněji při schvalování vakcín a vyjednávání dohod s farmaspolečnostmi. Vzhledem ke smrtelnému koktejlu národních tlaků, skepsi k vakcínám a selhání farmaprůmyslu upřednostňujícího nároky ostatních států je však třeba být s kritikou evropské vakcinace opatrný. Už třeba jenom proto, že na domácí půdě máme stále požárů k hašení víc než dost.