PPEU

Klimatický speciál, díl 2: Může nás k udržitelnosti dovést trh?

Klimatický speciál, díl 2: Může nás k udržitelnosti dovést trh?

2021-05-26

V minulém díle jsme si připomněli, proč je celosvětově tak velká snaha omezit emise CO2 a proč to řešíme právě teď.

Dnes bych se rád podíval na to, jak se dá v praxi docílit jejich snížení – bez toho, abychom se vrátili do jeskyní, zruinovali náš průmysl a bez nutnosti byrokratických aparatur. Dnes se budeme bavit o trhu s emisními povolenkami.

Podíváme se na to, jak motivovat ke snižování emisí ty, kteří jich produkují nejvíc: velké firmy.

1) Co jsou to emisní povolenky a jak fungují?

Emisní povolenky jsou v podstatě podobné poplatkům za psa nebo za svoz odpadu. Nepořizují si je ale lidé domů, sháníte je v případě, kdy máte nějaký provoz, kde vzniká hodně emisí. Jste majitel teplárny, elektrárny, rafinerie, ocelárny? Víte, že budete v příštím roce hodně spalovat? Spočítáte si, kolik tím vyprodukujete CO2, a podle toho si zaplatíte povolení vypustit takový objem emisí do vzduchu. Týká se to jen firem nad určitý objem emisí, v Česku povolenky potřebuje asi 250 provozů. Rozdíl oproti svozu odpadu je v tom, že oxid uhličitý nejde ze vzduchu sebrat a někam odvézt. Takže firmy neplatí za likvidaci, ale za to, že tento plyn díky jejich spalování vůbec vznikne. A protože ho nejde odvézt na skládku a zároveň nechceme, aby v atmosféře přibýval moc rychle, stanoví se na úrovni EU celkový limit emisí, který smí vzniknout v daném období (obvykle několika let, tomu se říká fáze). Z tohoto balíku se každý rok odebere kus, kterému se říká „cap“. Je to strop na emise, který kopíruje to, jak rychle chceme produkci CO2 snižovat. (Klidně si znovu připomeňme, co se stane, když to neuděláme)

Ale jak povolenky mezi firmy rozdělit spravedlivě a bez korupce? V tomhle ohledu je evropský model oceňovaný po celém světě. EU pro příslušné období vydá tolik povolenek, kolik odpovídá únosnému množství emisí v atmosféře. V první fázi je nakoupí členské státy. Část z nich dají státy zdarma firmám, u kterých mají zájem na tom, aby je platby za emise finančně moc nezatěžovaly. Část nabídnou volně v dražbě, takže z toho má státní pokladna příjmy (v posledních letech kolem 14–16 miliard korun ročně). V Česku se z takových příjmů financují třeba krajské kotlíkové dotace. Poté firmy smějí obchodovat s povolenkami volně mezi sebou – za cenu, kterou si samy určí. Vzniká tím trh, který všechny motivuje, aby emisí vypustili ve skutečnosti méně, než kolik plánovali. Své nevyužité povolenky mohou třeba výhodně prodat, a to i ty, které dostali od státu zadarmo.

2) V čem je tedy háček?

Tak, jak systém emisních povolenek (v oficiálním žargonu EU ETS, emission trading system) fungoval doteď, byl vlastně hodně levný. Za prvé, část firem dostala povolenky od státu zadarmo, a to i na aktivity, které byly přinejmenším sporné. Za druhé tím, že hodně firem investovalo do snižování emisí, nebyla po nich tak vysoká poptávka, aby tržním tlakem zvyšovala jejich cenu. A za třetí, část firem zareagovala tak, že v evropských provozech objem emisí snížila, ale zvýšila ho v zemích mimo evropský prostor (toto riziko je velké třeba u výrobců průmyslových hnojiv). Což se míjí cílem a navíc to není úplně fér, pokud zároveň chodíme za Čínou a říkáme jí, že by měla snižovat emise rychleji.

Tohle se nyní nutně změní. Máme celosvětovou dohodu s většinou velkých států, že do roku 2030 podstatně snížíme objem vyprodukovaného CO2, abychom zabránili spuštění „samozahřívacího automatu“ země. Státy EU se dohodly, že na evropském území to bude konkrétně znamenat snížení emisí minimálně o 55 % oproti roku 1990 do roku 2030. Takové snížení nedokážou zařídit domácnosti, ani kdybychom létali letadlem dvakrát míň nebo hromadně přešli na veganství. Ale když se zapojí velká výroba a průmysl, kteří spadají pod systém povolenek, je to možné. Takže se logicky nabízí snížit emisní strop a povolenek vydat méně. A protože se to dá očekávat a každý trh reaguje už na samotná očekávání, můžeme už teď u emisních povolenek vidět růst cen. Mimochodem, jedna tuna CO2 i při dnešních cenách vyjde asi na 1.300 Kč. Podle kalkulačky na webu irozhlas.cz vytvoří běžný český občan ročně 4,8 tuny CO2 na energiích, dopravě nebo jídle. Pokud by si na to měl kupovat povolenky, což nikdy nikdo nenavrhoval a ani nenavrhuje, jednoho dospělého člověka by jeho uhlíková stopa vyšla na cca 6.500 Kč. I ti, kteří hodně často létají letadlem, by v přepočtu na ceny emisních povolenek nevydali víc než 7.500 Kč ročně. Průmysl v Česku zaplatí okolo 16 miliard Kč. To jen pro představu, o jakých objemech se bavíme, pokud jde o firmy a domácnosti.

posilyco2psd.png

3) A nezaplatí to zase jenom lidi? Je vůbec jiná cesta než neustálý růst cen?

Je, jmenuje se nastartování tržního prostředí, ve kterém bude mít spalování fosilních paliv silnou technologickou konkurenci. Stručně jde o to, aby se rostoucí ceny emisních povolenek v reálném čase kompenzovaly rychlým zapojením nových bezemisních řešení. Ty pomohou oživit ekonomickou aktivitu, srazí ceny dolů a zároveň trvale utlumí závislost na produkci oxidu uhličitého.

Kdy přijde ten moment, který odstartuje reálné závody ve snižování emisí? Rozhodující okamžik nastane v červnu), kdy Evropská komise odhalí, jak přesně chce strop emisních povolenek snižovat a jestli nechce posílit konkurenci na trhu tím, že do něj zahrne větší množství firem. To by dávalo smysl za předpokladu, že půjde o provozy, kde je naděje na zopakování motivačního efektu. Vzpomenete si, jak jsem zmiňoval, že si v minulých letech firmy kupovaly povolenky, které nevyužily a výhodně prodaly, protože mezitím investovaly do nových technologií a snížily produkci CO2? Tohle přineslo výsledek. Motivovalo to majitele firem, aby hledali nová řešení. A navíc: každý nový kotel musí někdo vyrobit, odzkoušet, nainstalovat, udržovat. Každá nová technologie znamená novou obchodní příležitost, nové kontakty, nápady. Netvařme se, že investice do bezemisní ekonomiky jsou nějaká charita. Jsou to normální investice, které přinášejí firmám zakázky, lidem práci a v řádu let i finanční úsporu.

Provozy, které prošly touto modernizací, už se na mapu velkých emitentů nevrátí. Neplatí za emise, protože jich tolik neprodukují, což je ten cíl, kterého chceme dosáhnout. Nejde o žádné sci-fi ani zbožné přání, to se už děje. Úspěšné projekty snižování emisí CO2 najdete v Česku ve strojírenství či teplárenství, do nových technologií investují papírny, elektrárny ohlašují vlastní termíny, kdy skončí s uhlím. Takových projektů je potřeba více a nové bezemisní technologie musí být finančně dostupné. K tomu slouží mimo jiné nové evropské fondy. Například Česká republika má v Modernizačním fondu 150 mld. korun z evropských zdrojů přesně na tyto účely. Dá se z něj financovat bezemisní řešení pro teplárenství, průmysl, dopravu včetně té veřejné. Bylo by skvělé, kdyby se projekty neomezily jen na stavbu solárních panelů, protože z tohoto balíku peněz se dají zafinancovat doopravdy zajímavé technologie. Kdo má ve firmě slušného ekonoma, už teď si spočítá, že rozumná investice mu vynese víc než jakákoliv snaha prodávat zastaralý produkt za vyšší cenu.