Evropská komise se například pokoušela přinutit Apple, aby zaplatil Irsku 13 miliard eur, které firma údajně „ušetřila“ díky neférově nastavenému irskému daňovému prostředí – toto rozhodnutí v červenci zvrátil evropský Tribunál. Podle něj neexistuje dost důkazů, že Apple porušil evropská pravidla hospodářské soutěže. Evropské instituce se tedy americké giganty brzdit snaží, ti němečtí však stále zůstávají mimo zájem veřejnosti.

Německé nadnárodní společnosti se daňových úniků dopouštějí ve velkém – jak na úkor německých občanů, tak i všech ostatních. Jsou to právě země bývalého východního bloku, které přichází o velkou část zisků. Německé nadnárodní korporace tam nahlašují mnohem větší míru ekonomické aktivity než zisků. Česko, Polsko, Slovensko a Maďarsko nemají příliš vysokou korporátní daň – mnohdy právě za účelem přilákání nadnárodních společností. Ukazuje se ale, že i tak se korporace stejně raději uchýlí k daňovým rájům. Následující data ukazují, kde velké zisky z německých nadnárodních společností přebývají a chybí s ohledem na jejich ekonomickou aktivitu ve vybraných zemích.

Německá zdrženlivost v boji proti daňovým rájům

Není pak příliš překvapivé, že se část politické reprezentace země zdráhá podporovat některá opatření důležitá pro boj s daňovými ráji. Dobrý příklad je německé zdržení se hlasování v rámci Rady pro konkurenceschopnost v roce 2019 o pCBCR – opatření, dle kterého by velké nadnárodní společnosti musely nahlásit úřadům své příjmy, náklady, zisky, jména dceřiných společností, počet zaměstnanců a další údaje, a to pro každou zemi zvlášť, přičemž veškeré tyto údaje by navíc byly veřejné. O užitečnosti pCBCR jsem již psal. Tato pravidla by se samozřejmě netýkala pouze Googlu, Applu či Facebooku, ale také Lutfhansy či Agrofertu.

Podle Corporate Europe Observatory je proti pCBCR především německý ministr hospodářství ze středopravé CDU-CSU, Peter Altmaier. Ten sice do médií mluví o tom, že by se EU měla zbavit své závislosti na amerických monopolech a podporovat především střední a malé podniky, jeho odmítání pCBCR však hovoří jinak.

Německá sociální demokracie se snažila toto téma znovu zahrnout do agendy Rady pro konkurenceschopnost – německý ministr financí Olaf Scholtz (za sociální demokraty) v září na Twitteru oznámil, že se jeho strana shodla na podpoře pCBCR. Vzhledem k tomu, že Rakousko od minulého roku změnilo názor a Velká Británie odešla, by měl návrh konečně šanci projít. Pracovní schůzka, na které se návrh měl řešit, však byla zrušena bez vysvětlení a snaha zařadit téma do agendy do poslední chvíle ignorována.

Německý deník Handelsblatt zas v roce 2017 psal, že pCBCR je „útokem na německou ekonomiku“ a že z něho mají strach „rodinné podniky“. To je ovšem pouhá propaganda, která má za cíl na trhu dále zvýhodňovat nadnárodní společnosti. Opatření by se totiž týkalo pouze firem s mezinárodním dopadem a celkovým konsolidovaným ziskem alespoň 750 milionů eur – ty by tak konečně musely ukázat, zda daní stejně poctivě jako firmy menší. Jaké jsou ty nejmarkantnější případy?

Případ 1: Lufthansa

Lufthansa po poklesu tržeb kvůli pandemii Covid-19 momentálně přežívá na německé státní pomoci, přičemž mimo jiné propouští zaměstnance. Pomoc dostala i přesto, že má 92 dceřiných společností v daňových rájích. Když se německá veřejnost nad tímto faktem pozastavovala, zveřejnila Lufthansa údaje pro šest dceřiných společností na Kajmanských ostrovech a v Panamě – země, které jsou na blacklistu daňových rájů Evropské unie. Důležité informace z daňových rájů v Irsku, na Maltě či ve Švýcarsku však nepřišly, takže o skutečné šíři daňových úniků nevíme nic.

Letecký průmysl je už tak oproti ostatním odvětvím dopravy nebývale zvýhodněn skrze veřejné financování – například skrze osvobození od petrolejové daně, kterou uvaluje Evropská unie na odvětví škodlivá životnímu prostředí. Evropský systém obchodování s emisemi, který má zmírňovat dopady klimatické změny, navíc leteckého průmyslu zprostí přes 80 % emisních povolenek, které byl měl normálně platit. Lufthansa z těchto privilegií profituje také a teď v době ekonomické krize při propouštění zaměstnanců čerpá peníze daňových poplatníků, aniž by předtím byla transparentní ohledně poctivého placení daní.

Lufthansa tak spravedlnost obchází dvakrát a v obou případech na ní doplácí veřejné rozpočty.

Případ 2: Fresenius

Fresenius je zdravotnická firma, podnikající především v oblasti dialýzy. Podle letošní analýzy Centre for International Corporate Tax Accountability and Research vykazuje nepřiměřeně vysoké zisky v zemích s nízkou ekonomickou aktivitou. Dobrým příkladem jsou dvě irské dceřiné společnosti, které si v roce 2017 vydělaly 47 milionů eur, bez jakýchkoli zaměstnanců, pouze skrze vnitrofiremní půjčky svým sestrám ve Španělsku a USA, ze kterých tak odlévaly peníze před zdaněním.

Firma se prezentuje jako společensky zodpovědný subjekt, v roce 2019 však její americká divize souhlasila zaplatit 231 milionů dolarů Ministerstvu spravedlnosti a Komisi pro kontrolu cenných papírů Spojených států, aby urovnala obvinění z úplatků. Ty jí měly dohodit zakázky v zemích jako Saudská Arábie, Čína, Maroko či Bosna.

Případ 3: Qiagen

Studie Centre for Research on Multinational Corporations popisuje, jak využívala v posledních letech německá biotechnická společnost půjček mezi svými dceřinými společnosti k milionovým únikům v eurech. Firma byla založena v Německu, kde se stále nachází její operační sídlo, ale mateřskou společnost má zaregistrovanou v Nizozemsku, kde je daňová sazba nižší. Skrze půjčky mezi jednotlivými dceřinými společnostmi se jí podařilo mezi léty 2010 a 2018 odhadem vyhnout zhruba 142 milionům eur na daních.

Firma dostala od Spojených států i od zemí Evropské unie obrovské částky na dotacích. Zisky firmy od počátku pandemie vystřelily nahoru díky prodeji testů na covid-19. Státy za testy platí velké peníze, kterých je teď i vzhledem k ekonomickému propadu zoufale potřeba. Vzhledem ke schématům vyhýbání se daním z posledních let těžko můžeme čekat, že evropské země z covidových zisků Qiagenu dostanou spravedlivý podíl.

Co s tím

Těmito daňovými úniky samozřejmě netrpí jen občané zemí po celém světě, ale i Němci samotní – tedy většina z nich. Mnozí němečtí politici a lobbisté se ovšem tváří, že transparentně přiznat, kde vydělaly jaké částky, by ohrozilo německou prosperitu.

Jedním z cílů programu německého předsednictví bylo „spravedlivé zdanění“ a my teď jasně vidíme, že záměr zůstal pouze na papíře. Nejde pouze o to, že by Německo nechtělo hlasovat pro pCBCR. Země vůbec nechtěla připustit, aby se návrh, který by už mohl mít podporu Rady pro konkurenceschopnost, vůbec projednával.

Je určitě dobře, že chce Německo v rámci Evropské unie vytvořit lepší prostředí pro evropské technologické firmy. Je stejně tak dobře, že chce narovnat podmínky soutěže a zbavit americké giganty výhod plynoucích z neplacení daní a dalších triků mezinárodních obrů. Musíme ale měřit všem stejným metrem.