Příznak zahnívání politického systému: Brexit

Když 23. června 2016 zahlasovalo 51,9 % britských voličů pro vystoupení z Evropské unie, považovala to řada britských národně-konzervativních politiků za potvrzení a naplnění svých vizí. Předpovídali rychlé vystoupení dalších zemí, předháněli se ve slibování supervýhodných dohod s ostatními státy kontinentu. Proč se tedy kontinent dokázal semknout, zatímco Británie je rozdělená?

Odpověď leží v samotné “tradici” referend a konzervativním politickém systému Velké Británie. Kromě referenda o vstupu do EHS v roce 1975 a vystoupení v roce 2016 zažil tento stát pouze jedno další referendum, v roce 2011 o změně volebního systému. Dá se říci, že politici nebyli zvyklí - nebyli zvyklí, že po referendu musí nějaká vláda a parlament usnesení referenda vykonat. A že by tedy otázka v referendu neměla být položena

Mělo by Spojené království zůstat členem Evropské unie, nebo Evropskou unii opustit?
zůstat členem EU
opustit Unii

Daleko smysluplnější by byla otázka nabízející více možností odpovědi - např.

Spojené království by mělo
zůstat členem EU
opustit EU a získat podobné postavení jako Norsko
opustit EU a získat podobné postavení jako Kanada
opustit EU a zpřetrhat všechny vazby

Problém je v tom, že zmíněných 51,9 % voličů mělo velice odlišné představy o tom, co má nastat po opuštění Unie, což by jasně vyplynulo, kdyby otázka byla položena jinak. Jejich shoda skončila právě rozhodnutím opustit Unii. A podobně jako skončila shoda občanů hlasujících v referendu, skončila shoda uvnitř politických stran. Objevily se zde skupiny požadující tvrdý Brexit, další požadující zachování blízkých vztahů s EU. Jejich hádky paralyzovaly nově vzniklou vládu a následně vedly i k štěpení samotných stran. To bohužel politici připravující referendovou otázku předem moc nerozmýšleli.

Dalším zdrojem problémů je britský většinový volební systém. V něm získává mandát strana, která získá nejvíce hlasů v jednotlivých volebních okrscích. O moc se tak zpravidla přetahují dvě strany, které soupeří o pozici toho nejsilnějšího. Menší strany bývají vytlačeny. Zatímco v kontinentálních parlamentech je zpravidla zastoupeno 4 - 5 stran, které jsou zvyklé spolu vyjednávat a uzavírat koalice, britské politické strany to příliš neumějí a ani vlastně nemohou. Chtějí-li uspět v příštích volbách, musejí se ke svému soupeři chovat tvrdě a nekonstruktivně.

Dalším zdrojem problémů je vnitřní členění Británie. Spojené království je stát složený z několika zemí - Anglie, Skotska, Walesu a Severního Irska. Dominuje mu konzervativní Anglie, která díky naprosté převaze v počtu obyvatel směřuje i politiku ostatních zemí. Radikalizující se odpor vůči asociální toryovské politice diktované z Londýna vedl v sociálně citlivějším Skotsku až k nahrazení tamních labouristů Skotskou národní stranou. Ta sice prosazuje podobnou politiku jako Labouristé, ale jako bonus nabízí odstranit zcela vliv londýnských konzervativců. Pro Skoty byl a je Brusel přirozeným spojencem proti Londýnu, takže jejich odpor proti vystoupení z EU je obzvláště tvrdý. Věřím, že principielně může otevřít cestu dalším jednáním o oddělení Skotska od Anglie.

Samostatnou kapitolou je Severní Irsko. Místní politika vždy oscilovala mezi sounáležitostí se Spojeným královstvím a sounáležitostí s Irskou republikou. Problém vyřešilo členství obou států v EU, díky faktické neexistenci hranic zmizely hraniční spory. Když se v Anglii rozhodlo, že mezi Anglií a EU musí opět vzniknout hranice, dávno zapomenuté spory v Severním Irsku opět vypluly na povrch. Shodou náhod se současná vládní většina opřela o severoirské hlasy, takže tyto spory určují přežití britské vlády.

Shrneme-li to, britský parlament ztratil schopnost najít dohodu o směřování celého státu. Narozdíl od Británie, kontinentální Evropa si nepoložila za cíl vytvořit nové hranice nebo měnit model fungování založený na společných zákonech a institucích. Odchod Británie, která tento model zpochybňovala, ji tak spíš semknul a posílil.

Řada českých politiků konzervativních politiků si Brexit brala jako záminku k odmítání referend jako takových. Referendum v roce 2016 ale jen odhalilo dlouho přehlížené strukturální problémy konzervativního britského politického systému. Spíše než cokoli jiného je tedy důvodem k debatě o lepším zapojení občanů do politiky ve 21. století.