Skuteční ochránci demokracie. Proč potřebujeme svobodná média?

Svobodná média a právo na informace jsou jedním z klíčových demokratických práv a svobod. Přes to všechno je ale se stavem svobody médií v zemích Visegrádské čtyřky nespokojeno přes polovinu jejich občanů – celkem 52 % dotázaných. Mají k tomu ale dobrý důvod: svoboda médií totiž není v Evropě ani zdaleka zaručená.

Dost možná si toho v našem běžném životě tolik nevšímáme, ale v Evropě každý den probíhá neutuchající boj za svobodu médií a nezávislost novinářů. Neexistuje jediný den, kdy by se lokální, státní, ale i mezinárodní média nenacházela pod tlakem vlád, politiků nebo vlivných mediálních magnátů.

Ten, kdo ovládá média, prakticky ovládá veřejnou debatu a určuje politický diskurz. Je to mocná zbraň, která ve špatných rukou může způsobit ve společnosti naprosto fatální následky a omezit svobodu slova. To je přesně ten důvod, proč potřebujeme svobodná média a právní stát bránit. Média mají sloužit veřejnému zájmu, ne politikům a oligarchům.

Právní stát je jedním ze základních pilířů demokratického světa. Zakládá se na něm i Evropská unie, která ho zmiňuje hned v druhém článku Smlouvy o EU. Státní moc se jím musí řídit a vždy jednat se svými občany v mezích zákona. Slouží především jako pojistka, že stát bude jednat v zájmu občanů a ne pouze ve vlastní prospěch.

Hlídací pes demokracie

Nezávislá média hrají v naší společnosti nepostradatelnou roli. Především – svobodný tisk bojuje za pravdu. Práce novinářů je odborně analyzovat, zpracovávat a vysvětlovat veřejnosti často i komplikovaná témata, na jejichž dohledávání nemá většina z nás čas ani zdroje. Úkolem nezávislých médií je především zajistit, aby veškeré zprávy byly ověřené a pravdivé. Tady je ten hlavní rozdíl, který dělí opravdová média od různých dezinformačních blogů – pokud tisk není schopen bezpečně a efektivně ověřit fakta, nemůže zpravidla přinášet pravdu.

Ne každý ale má prospěch z toho, když se pravda dostane ven. A to včetně vlád. Právě v tom fungují svobodná média jako hlídací pes mocných. Ať už se jedná o rozkrývání velkých korupčních schémat, zpronevěřování evropských dotací nebo třeba potlačování lidských práv, jsou to často právě svobodná média, kdo veřejnost a soudní systém na takové případy upozorní. 

Schopnost svobodného tisku přinášet pravdu je často právě ten důvod, proč se tolik vlád a lidí u moci snaží svobodu tisku vymazat z povrchu zemského. Když tisk není svobodný, pracuje pro zájmy mocných a proti zájmům veřejnosti. Bez svobodného tisku navíc nejsou ani chráněni novináři, kteří se snaží o pravdě informovat.

A v neposlední řadě – svobodný tisk zajišťuje fungování demokratického procesu. Díky tisku jsou lidé informováni o aktuálním dění i problémech a lépe se pak orientují ve veřejné diskuzi. Nebýt nezávislých médií, voliči by zůstali odkázáni na milost různým zaujatým skupinám bez schopnosti sami zvážit svoji situaci a zaujmout svůj vlastní informovaný názor.

Prostě a jednoduše – bez svobodných médií se moderní a svobodná Evropa neobejde.

Zase Babiš

Asi vás ale zajímá, jak je na tom se svobodou tisku Česká republika. Ta se ještě loni v žebříčku svobody tisku Reportérů bez hranic pohybovala celosvětově až na 40. místě – daleko třeba za Uruguayí nebo Ghanou. Mile proto překvapil výsledek indexu pro letošní rok – Česká republika se najednou zázračně vyhoupla až na 20. pozici. Jak? Stačilo se zbavit Andreje Babiše na pozici premiéra.

Pokud někdo zastává nějakou vlivnou mocenskou pozici jako ministr financí nebo dokonce premiér členského státu a do toho vlastní celou řadu vlivných médií, jedná se o dost toxický koktejl. Například časopis Rytmus života z Babišovy Mafry nedávno mezi recepty na koláče a křížovky zčistajasna zahrnul útočný text na Českou televizi, kterou Babiš dlouhodobě kritizoval ohledně reportáží o Čapím Hnízdě.

Není to ale pouze Andrej Babiš, kdo u nás představuje nebezpečí pro svobodu tisku. Podle monitoru mediální plurality má totiž Česká republika obrovské problémy s koncentrací médií a zpravodajství pod několika velkými mediálními giganty. Ti navíc nejsou povinni zveřejnit své vlastnické struktury, a tak v mnoha případech ani přímo nevíme, kdo je jejich konečným vlastníkem.

Zároveň má Česká republika také nekonečné problémy s politizací veřejnoprávních médií. Zatím například neexistují efektivní nástroje, které by omezily možnost volit členy Rady ČT z politických důvodů.

Evropská válka o pravdu

V porovnání s některými jinými členskými státy EU je na tom ale Česká republika ještě docela dobře. Příklad, jak to nemá vypadat, si můžeme vzít třeba z Maďarska, které se mimochodem na žebříčku svobody tisku pohybuje až na tristním 92. místě. Fidesz Viktora Obrána v zemi totiž před lety spojil prakticky veškerá média do jednotného mediálního svazu, oprávněného produkovat pouze „neutrální“ obsah, který nesmí být k současné vládě jakkoliv kritický.

Jaké to má dopady, můžeme sledovat například na letošních maďarských parlamentních volbách, kde Fidesz oproti sjednocené opozici získal drtivou většinu hlasů. Jak je to možné? Volby sice podle nezávislých sledovatelů proběhly demokraticky – myšleno, že nebyly zfalšované. Opoziční strany ale za celé předešlé 4 roky dostaly pouze 18 pozvánek do veřejnoprávní televize. Zatímco 30 minut dlouhý předvolební projev Viktora Orbána se na státní televizi objevil v horizontu 24 hodin hned devětkrát, lídr opozice v té samé televizi dostal prostor jen jednou – 5 minut v ranním vysílání. 

O něco méně tragický scénář se odehrává u našich sousedů v Polsku. Vládě ultrakonzervativní PiS se zde podařilo před lety ovládnout veřejnoprávní televizi, kterou téměř univerzálně zneužívá jako nástroj vládní propagandy. Zbylá nezávislá média jsou pak v Polsku terčem salvy zpolitizovaných regulací a zákonů šitých na míru s cílem tato média zrušit. 

Pod tlakem ale nejsou jenom mediální redakce, ale především i samotní investigativní novináři. Ti se po celé Evropě setkávají s celou řadou cílených soudních žalob a výhrůžek ve snaze je umlčet. Třeba v Řecku pořádá konzervativní vláda hon na whistleblowery, kteří v zemi odhalili masivní korupční skandál o velikost 3 miliard eur.

Média musíme chránit

Jak jsme se už mnohokrát mohli přesvědčit, svobodná média hrají v dnešním světě nepostradatelnou roli. A to jak v informování veřejnosti, tak v odkrývání důležitých korupčních kauz. Třeba díky práci investigativních novinářů jsme se mohli dozvědět o kauze Pandora Papers, kdy měl bývalý premiér skrze offshorové struktury vyprat okolo 400 milionů korun, za které si koupil zámeček na francouzské riviéře.

Jako Piráti jsme vždy stáli po boku svobodných médií, které považujeme za jeden z klíčových principů transparentní a svobodné společnosti. V Parlamentu tak třeba prosazujeme dotažení zákona o střetu zájmů, který by politikům zakázal vlastnit média. 

Problém samozřejmě potřebuje řešení i na úrovni EU. Tlačíme na Komisi, aby nezahálela a vytvořila robustní zákon o svobodě médií (Media Freedom Act), který by mohl svobodným médiím a novinářům poskytnout v případě útoku z vnější ochranu.