Vodíková strategie. Proč může být vodík přelom?

Potenciál vodíku je opravdu velký. Při jeho spalování nedochází k emisím skleníkových plynů, a může se tak stát zásadní částí skládačky při přechodu k čisté ekonomice, obzvláště v odvětvích, které jsou uhlíkově náročné a nelze v nich jednoduše přejít na obnovitelné zdroje energie.

V současné době se vodík využívá například do palivových článků v osobních i nákladních automobilech a autobusech nebo jako samostatné palivo v raketách. Na jeho výrobu je také možné využít přebytečnou energii z obnovitelných zdrojů (např. solární, větrnou, přílivovou) a takto vyrobený vodík skladovat. Energie uskladněná tímto způsobem se pak dá například použít pro stabilizaci přenosové soustavy.

Všechno má své „ale“. Nejinak je tomu v případě vodíku.

Zelený vodík, tedy ten, který je vyráběn elektrolýzou pomocí elektřiny z obnovitelných zdrojů, je nejlepší cestou v souladu s našimi klimatickými závazky. Podíl energie z obnovitelných zdrojů stále roste, výroba vodíku může být řešením i pro situace, kdy je jí nadbytek.

Momentálně se ale nejvíc vodíku vyrábí z fosilních zdrojů, například ze zemního plynu nebo zplyňováním uhlí. Tento tzv. šedý vodík je z hlediska snižování emisí trochu z deště pod okap. K úniku oxidu uhličitého totiž dochází jak při samotné výrobě vodíku, tak i při těžbě a transportu zemního plynu.

O něco čistší je modrý vodík. Ten se sice také vyrábí z těch samých fosilních zdrojů, při výrobě však dochází k zachytávání a ukládání oxidu uhličitého (carbon capture and storage, zkráceně CCS). CCS technologie jsou nicméně stále mnohdy ve stadiu experimentu, jejich účinnost není stoprocentní (maximálně kolem 90 %) a jsou tu i další problémy. Jedná se zejména o nutnost vybudování robustní infrastruktury, která nebude levná a nevíme, jestli bude potřeba za dvacet, třicet let.

V hledáčku vodíkového průmyslu jsou i další technologie, například výroba pomocí jaderné energie, tzv. růžový vodík. I tady platí, že další rozvoj této metody bude záležet na řadě jiných faktorů, hlavně postavení jaderné energetiky v evropském energetickém mixu.

Pokud bychom chtěli co nejvíc vodíku vyrábět tou nejčistší, zelenou cestou, má cenu hledat cesty, jak zlevnit elektrolýzu. Nižší cenu může přinést rozvoj vodíkového trhu, ale i nástup nových technologií.

Nová Vodíková strategie, kterou Evropská komise představila v červenci loňského roku, říká, že vodík bude klíčový pro dosažení uhlíkově neutrální ekonomiky v roce 2050. Nákladní doprava nebo výroba oceli jsou příklady odvětví, kde nám může vodík s dekarbonizací hodně pomoci. Počítá se s tím, že podíl energie z vodíku vzroste ze současných necelých 2 % na 13 %–14 % v roce 2050. Celosvětově by dokonce mohl tvořit až čtvrtinu veškeré vyrobené energie.

Jak už je vám asi jasné, bude hodně záležet na tom, jak budeme vodík jako zdroj energie vyrábět. Pokud zůstaneme u některé z fosilních metod, nebude přínos pro klimatické závazky tak velký a budeme nejspíš muset hledat další úspory emisí v jiných oblastech. Ale pokud bude dominantním způsobem výroby elektrolýza, budeme maximálně šetřit přírodu i naše peněženky. V takovém případě totiž nehrozí, že bychom investovali do řešení, která za dvacet let zastarají. Levnější elektrolýza a ukládání energie navíc můžou nastartovat další inovace jak v energetice, tak v jiných odvětvích (průmyslová výroba, doprava). Je to otázka efektivních investic. Přeci nebudeme v éře Netflixu z veřejných peněz kupovat přehrávač kazet.