Udržitelná Evropa: FIT FOR 55

Podívejte se, co se má změnit

Evropská komise v létě 2021 představila balíček Fit for 55. To jsou konkrétní návrhy, jak snížit zatížení přírody. Nová pravidla se týkají především průmyslu a energetiky, ale i dopravy nebo lesnictví.

V tomto článku najdete přehledný výtah toho, co a kdy se má přesně změnit.

Celý balíček je schovaný ve více než 1500 stranách odborného textu. Proto jsem z návrhů Evropské komise vytáhl to nejdůležitější do stručného přehledu. Sami si můžete celý balíček projít.

Hlavní okruhy změn:

1. Lepší nakládání s půdou a lesy
2. Férové podmínky pro evropský i mimoevropský průmysl
3. Podpora a vyrovnání sociálních dopadů změn
4. Snížení emisí v průmyslu, energetice a při využívání paliv (revize emisních povolenek)
5. Víc energie z obnovitelných zdrojů
6. Podpora alternativních ekologických paliv
7. Omezit plýtvání a zvýšit energetickou účinnost
8. Přísnější emisní standardy pro auta a dodávky
9. Update energetických daní

Kde je Green Deal? Jak souvisí s Fit for 55?

Fit for 55 je balíček závazných předpisů, které mají vést k tomu, aby Evropa v roce 2030 nepotřebovala ke svému chodu 55 % emisí CO2, které byly nutné ještě v roce 1990. Je to mezikrok k tomu, abychom v roce 2050 zvládli odbourat alespoň tolik emisí skleníkových plynů, kolik jich vytvoříme. Fit for 55 tak v podstatě "provádí" to, co jeho známější dvojče Green Deal říkal jen v obecné rovině.

Kde se tyhle plány vzaly?

Konkrétní plán na přechod k bezemisní ekonomice vypracovala Evropská komise. Pověřili ji tím čelní představitelé členských států (Evropská rada) a Evropský parlament v souvislosti s klimatickým zákonem a mezinárodními dohodami. Český premiér, ministři, ale i zvolení europoslanci se tedy podíleli na „zadání“, které teď Evropská komise naplňuje konkrétním obsahem.

Proč to Evropa dělá?

Tlačí nás čas. Zpráva mezivládního panelu pro klimatickou změnu z roku 2021 ukazuje, že emise skleníkových plynů i teplota stále stoupají (o tvůrcích a metodologii zprávy zde). Průvodní jevy, jako je extrémní počasí, na nás v praxi začínají dopadat stále častěji. Podle vědců nás dělí jen dekády od chaosu – světa, kde na nás častěji čekají nejen tornáda, záplavy, požáry, ale i další obrovské škody a osobní tragédie. To není žádný alarmismus, to jsou vědecky a datově podložené studie, modely, hodnocení stavu přírody, zkrátka fakta.

Tl;dr. Co v tom balíčku Fit for 55 tedy je?

Takže jaké návrhy řešení jsou na stole? Nejdůležitější balíček legislativy zveřejnili komisaři v polovině července 2021. Pojmenovali ho Fit For 55 – to má říkat, že chceme být v takové kondici, abychom se na evropském kontinentu v roce 2030 skutečně obešli bez 55 % emisí CO2 oproti 1990. Tímhle krokem má začít cesta, která povede k dosažení uhlíkové neutrality do roku 2050, jak si schválili evropští lídři napříč Evropskou unií.

Balíček obsahuje celkem třináct částí: některé jsou zcela nové , jiné „pouze“ revize stávající legislativy.

Nově zaváděná opatření zahrnují strategii pro udržitelné lesnictví, ekologizaci námořního a leteckého sektoru, ochranu evropského průmyslu a v neposlední řadě také sociální fond pro usnadnění přechodu k čisté energetice pro lidi.

Spolu s úpravou řady směrnic a nařízení z oblasti energetiky, obnovitelných zdrojů energie a alternativních paliv či využívání půdy tak dohromady dávají celek, který jasně říká, čeho chce Komise dosáhnout, jakými nástroji a kde na to všechno vezmeme peníze.

Změna, která bere ohled na všechny

„Velké změny se nám v minulosti úspěšně podařily tam, kde jsme dokázali spojit tržní opatření a správnou formu sociální podpory,“ uvedla při představení balíčku Fit for 55 předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen.

Měla tím na mysli hlavně zkušenost z restrukturalizace německých uhelných regionů, ale podobnou cestu už mají za sebou i ve Španělsku nebo v Belgii.

Díky těmhle prvním případům se dnes mluví o spravedlivé transformaci (Just Transition). Jde o to, aby se při přechodu na čistou ekonomiku efektivně podpořila ta část společnosti, pro kterou by změna znamenala vysoké náklady a minimum příležitostí.

Správně provedená spravedlivá transformace se řídí jednoduchou logikou. Přechodně podpoříme slabší část společnosti, ta se díky tomu postupně stabilizuje a lidé si v novém uspořádání najdou novou, udržitelnou perspektivu. Pracovní, profesní, ale i spotřebitelskou. Tedy: kde se ekonomicky uplatní, kolik si vydělají a jak s tím vyjdou.

To by mělo být cílem nového Sociálního nástroje pro klimatická opatření (taky se mu říká Klimatický sociální fond).

Zatímco Fond spravedlivé transformace řeší hlavně samotné uhelné regiony, zaměstnanost a profesní uplatnění, Klimatický sociální fond by měl pomáhat lidem ohroženým energetickou chudobou. Nejde jen o to, že jsou tyhle domácnosti citlivější na jakékoliv výkyvy v cenách bydlení a energií. Jde i o jejich spotřebitelská práva a možnost vyjednat si férové podmínky.

Upřímně řečeno, víme, co se stane. Bez ohledu na to, jaké náklady vlastně výrobcům vzniknou, když začneme důsledněji zpoplatňovat průmyslové emise, budou mít firmy tendenci si prostě „vzít zpátky“ víc peněz od těch zákazníků, kteří se nemůžou bránit

V tomhle směru mi přijde Klimatický sociální fond pořád trochu nedomyšlený. Měl by směřovat co nejvíc peněz k domácnostem, živnostníkům a menším firmám. A taky by měl jasně definovat, k čemu a v jakých situacích se prostředky mají použít.

Při projednávání tohoto návrhu budu určitě chtít zpřesnění a zjednodušení pravidel fungování fondu, včetně nastavení kontrolních mechanismů.

Je ale pravda, že v téhle oblasti má bohužel Česká republika trochu máslo na hlavě. Pořád totiž nemá ani svoji vlastní definici energetické chudoby, ačkoliv ministr Karel Havlíček utratil několik milionů za to, aby mu odborníci popsali, jak se taková energetická chudoba vlastně pozná.

Férové podmínky pro všechny firmy

Evropská komise reaguje i na problém, který už dlouho trápí průmyslové firmy, třeba oceláře.

Upozorňují, že dnes mají na trhu velkou výhodu firmy ze zemí, kde se na znečištění životního prostředí ještě tolik nehledí.

To má vyřešit nový Mechanismus uhlíkového vyrovnání na hranicích (zkratkou CBAM), přezdívaný „uhlíkové clo“.

Jeho podstatou je zajistit, aby firmy s výrobou ve třetích zemích zaplatily za emise stejně jako firmy s výrobou v EU. Aby mohly třeba čínští oceláři v EU prodávat, budou potřebovat nový emisní certifikát.

Dle návrhu Komise by CBAM bylo kompletně zavedeno až v roce 2036. Do roku 2025 by dovozci pouze reportovali přímé a nepřímé emise spojené s jejich produkty. Ze začátku bude vyrovnání platit pro cement, elektřinu, hnojiva, železo, ocel a hliník.

Není zatím jasně stanoveno, na co půjdou výnosy z CBAM.

Mluví se o potřebě zafinancovat dluhy, které vznikly v souvislosti s obnovou po koronaviru. Jedním z dřívějších návrhů bylo, že by výnosy z uhlíkového vyrovnání šly do mezinárodních klimatických projektů, což by posílilo celý smysl tohoto opatření.

Evropská komise totiž intenzivně zdůrazňuje, že cílem CBAM není protekcionismus, ale snaha o globální snížení emisí. Je to důležité i proto, aby celý návrh nenarazil u Světové obchodní organizace.

Nasměrovat část vybraných prostředků do dekarbonizace ve třetích zemích by možná pomohlo tomu, aby CBAM vnímali jako snahu o globální snížení emisí i jinde na světě než jen u nás v Evropě. Nicméně o tom zatím rozhodnuto není.

Víc obnovitelných zdrojů energie

Jak už název napovídá, směrnice o obnovitelných zdrojích energie (RED II) určuje, kolik obnovitelných zdrojů by měly členské státy využívat a jaké konkrétně.

Aby bylo možné dosáhnout cílů stanovených v klimatickém zákoně, zvýšila Komise cíl pro podíl obnovitelných zdrojů v roce 2030 na 40 % (ze současných 32 %).

Zcela nově jsou stanoveny cíle také pro sektory, které v původní směrnici chyběly – budovy a průmysl.

Když se podíváme na balíček jako celek, dává to smysl a je zde jasný úmysl sladit RED II s další legislativou. Chybí nicméně jasné instrukce ohledně toho, které zdroje energie by měly být rozvíjeny prioritně a ve kterých odvětvích se vyplatí používat například zelený vodík, udržitelnou biomasu či moderní biopaliva.

Šetříme energií

Sektor energetiky je odpovědný za tři čtvrtiny globálních emisí skleníkových plynů. Energii přitom potřebujeme k normálnímu fungování společnosti. Stejně jako u jiných zdrojů je tedy zcela zásadní, abychom už vyrobenou energií neplýtvali, anebo ještě lépe – abychom na stejný výsledek vypotřebovali v úhrnu co nejméně energie.

V rámci balíčku Fit for 55 to řeší nařízení o energetické účinnosti. Stanovuje například cíle pro snižování spotřeby energie nebo renovace budov. Ty jsou bohužel zatím stanoveny pouze na úrovni celé EU, ne pro jednotlivé členské státy – jako 9% snížení spotřeby (oproti referenčnímu roku 2020).

V revizi byl – v souladu s cíli klimatického zákona – zaveden princip „energetická účinnost především“, který říká, že členské státy by měly brát ohled na energetickou účinnost při všech politických rozhodnutích a velkých investicích, včetně například sektoru dopravy.

Zavádí také povinnost snižovat spotřebu energie na všech úrovních veřejné správy, včetně cíle renovací 3 % všech veřejných budov.

Pozornost je zde věnována také datovým centrům, jejichž spotřeba energie stále roste. Nově se na to mají členské státy zaměřit a vůbec historicky poprvé dát dohromady představu, jak jsou evropská datová centra energeticky náročná.

Z českého pohledu je zajímavá také část, která adresuje energetickou chudobu a ochranu zranitelných zákazníků. Vzhledem k tomu, že podle naší vlády u nás energetická chudoba neexistuje (protože na ni nemáme definici, takže ji neumíme měřit), bude až na příštích vládách, aby se s nařízením nějak popasovaly a dostály závazkům z něj vyplývajících – tedy implementace energetické účinnosti, ochrany spotřebitelů a informování těch, kteří jsou energetickou chudobou ovlivněni nebo ohroženi.

Update energetických daní

Dnes se všechny státy v Evropě musí vejít do daňových pravidel v energetice, které pocházejí z roku 2003.

Před osmnácti lety bylo ale hodně věcí jinak. Vyráběli jsme méně energie z obnovitelných zdrojů, její cena byla nepoměrně vyšší, naopak cena uhlí byla ekonomicky výhodná. Nebyly k dispozici takové technologie pro dosahování energetických úspor, jako máme na výběr dnes.

Je proto logické, že součástí balíčku je i update daňových pravidel. Zvyšují se limity pro spotřební daň z pohonných hmot nebo topných olejů. Pro vysvětlení: Jde o minimální sazbu, kterou se musí každý členský stát řídit, ale může ji také nastavit vyšší. No a limity z roku 2003 jsou (i vzhledem k inflaci) tak nízké, že už stejně nejsou pro většinu států relevantní.

Zároveň se do daňových pravidel lépe promítne emisní zátěž jednotlivých zdrojů energie. Takže třeba zemní plyn nebo LPG budou mít jinou sazbu než klasický benzín. Velmi důležité je také zrušení výjimky ze spotřební daně pro letecká paliva (kerosin), díky čemuž se – alespoň částečně – narovají podmínky pro jednotlivé druhy dopravy.

Elektromobily jako standard dalšího desetiletí

V roce 2035 budou všechna nově vyrobená auta na evropském trhu v principu bezemisní. Že to zní jako sci-fi? Pro většinu velkých automobilek je to realita, se kterou už jednoduše počítají. Nedává pro ně ekonomicky smysl to, aby vyráběly další a další vozy se spalovacími motory.

Evropská komise tímto návrhem reaguje na fakt, že sektor dopravy je zodpovědný za celou čtvrtinu všech emisí skleníkových plynů v EU. Pokud se něco nezmění, do roku 2030 v něm emise ještě vzrostou (jednalo by se současným tempem o nárůst přes 30 % oproti roku 1990). Je-li tedy cílem dosáhnout uhlíkově neutrálního kontinentu v roce 2050, beze změn v oblasti dopravy to nepůjde.

Nemusí se ale jednat o drastické změny. Co se týče výrobců osobních aut, trh si nejspíš poradí sám. Pokud zjednodušíme lidem život s elektromobily tím, že jim postavíme lepší infrastrukturu (hlavně tedy nabíječky), zvýší se i poptávka.

Pokud bude elektroauta masově vyrábět několik velkých automobilek, sníží se i jejich cena. A tlak na lepší, ekologičtější, trvanlivější baterie zase povede k tomu, že se do jejich dalšího vývoje bude pořádně investovat. Navíc v Česku dlouhodobě platí, že největší podíl nových aut nakupují firmy do svých flotil, ne domácnosti (na jedno prodané nové auto do domácnosti připadají tři firemní).

Nabíječky pro elektromobily, kamiony i lodě

Jako Piráti často mluvíme o takzvané „energetické lenosti“ – kam mohu dojít pěšky, nemusím jezdit, kam mě dopraví MHD, nemusím jezdit autem, na delších trasách je energeticky úspornější se přepravovat vlakem než letadlem atd.

Než ale dosáhneme ideálního stavu, kdy všichni mohou a chtějí používat co nejúčinnější způsob dopravy, bude hrát směrnice o infrastruktuře pro alternativní paliva důležitou roli. Stanovuje totiž závazné požadavky na výstavbu nabíječek a další infrastruktury pro elektromobily, která je základním předpokladem toho, aby jejich používání bylo stejně pohodlné jako u aut se spalovacími motory.

Podobná pravidla se zavádí i pro nabíječky pro elektrická nákladní auta. Bude potřeba ještě doladit některé detaily – ujistit se, že předložený návrh počítá s dostatečnou kapacitou nabíjení a že nově instalovaný výkon nabíjecích stanic půjde ruku v ruce s instalací dodatečných zdrojů obnovitelné elektřiny. No a taky pohlídat, aby se investovalo do infrastruktury, která vydrží desetiletí a nezastará do pár let, což je typicky problém u takzvaných přechodových technologií.

Zajímavým detailem je, že Komise očividně počítá s elektrifikací také vnitrozemských vodních cest, každý vnitrozemský přístav v TEN-T by od roku 2025 měl disponovat alespoň jedním nabíjecím bodem. Chybí požadavek na infrastrukturu pro vodíková plavidla, to ještě ale bude možné změnit v nadcházejících vyjednáváních.

Co mne naopak mrzí, je v podstatě vynechání železnice. Elektrifikace tratí by měla být prioritou, abychom konečně mohli z velké části opustit neekologické dieselové mašiny. V současné době je v EU elektrifikováno pouze 60 % železničních tratí a i v ČR jsou úseky, které by si modernizaci opravdu zasloužily.

Čistší letadla a více vlaků

Už jsem několikrát psal o systému emisních povolenek (EU ETS) ve kterém fungujeme už řadu let. Změny, o kterých se dlouho mluví, jsou konečně na stole.

V revizi systému EU ETS jde víceméně o rozšíření a „zalepení“ slepých míst, žádné experimenty v této části balíčku Fit for 55 nečekejte. Spíš řadu provázaných drobných změn, o kterých se navíc mluvilo dlouhé měsíce předem.

Doprava a budovy: běžní lidé nebudou žádnou povolenku potřebovat

Asi největším zásahem je spuštění systému emisních povolenek do silniční dopravy a do výstavby, ale i provozu budov. V návrhu je jasně napsáno, že se emisní povolenky týkají pouze dodavatelů paliva pro tyto sektory. Ne domácností, ne jednotlivců.

I tak je to pro mě jeden z nejproblematičtějších bodů celého balíčku.

Bude to znamenat hodně práce na nastavení fungujícího systému, emisní povolenky vstupují na nový trh, kde s ním jen málokdo má zkušenosti. Přitom úspory CO2 mají být jen asi 5,15 % ročně. A víme, že doprava i bydlení jsou oblasti extrémně citlivé na přenášení nákladů na koncové spotřebitele. Možná jsme stejného omezení emisí mohli dosáhnout jinou cestou, kdybychom byli ambicióznější ve velkých průmyslových odvětvích nebo i v zemědělství.

Nebo třeba kdybychom rychleji opustili takzvané „volné emisní povolenky“. To jsou povolenky, které v podstatě kupují státy jako výhodu pro svůj „špinavý“ průmysl. Podle návrhu Evropské komise skončí do roku 2036. Podle mě se to dalo udělat i rychleji. Tady totiž v podstatě za peníze daňových poplatníků státy dotují velký byznys.

Konec uhlíkových prázdnin na nebi

Další takovou oblastí jsou volné emisní povolenky pro leteckou dopravu. Tady měli výrobci paliv v podstatě uhlíkové prázdniny ve srovnání třeba s automobilovou nebo železniční dopravou.

Přitom mezi lidmi i v byznysu už dávno před koronavirem běžela debata o tom, jaké formy cestování se vlastně hodí za jakým účelem a že třeba krátké lety ve srovnání s vlakem nedávají smysl. Takže omezení volných povolenek pro letectví beru spíš jako definitivní tečku za něčím, co už se stejně v praxi překonalo samo – jenom teď přestaneme letecké uhlíkové prázdniny dotovat.

Volné povolenky pro leteckou dopravu uvnitř EU skončí v roce 2027. A nově přibudou také závazná pravidla pro využívání ekologických leteckých paliv (iniciativa ReFuelEU Aviation).

Čistší námořní doprava a jedna zajímavá chybička

Je tu ještě oblast, kde se Česko jako vnitrozemský stát čistě jen poveze na tom, co za něj udělají v jiných zemích. To je zavedení systému emisních povolenek do námořní dopravy pro všechny cesty, kde se alespoň jeden z počátečních nebo koncových přístavů nachází v EU.

Souvisí s ním také nová regulace používaných paliv v oblasti námořní přepravy, kde by se postupně měl zvýšit podíl ekologických paliv až na 88 % do roku 2050.

Ačkoliv se to týká námořní dopravy a my, jak známo, moře nemáme, vloudila se do téhle části předpisů chybička, kterou naopak z Česka známe docela dobře. Nejsou tu jasně vymezená ekologická paliva.

Takže se může snadno zopakovat to, co jsme si v Česku zažili v debatě o podporovaných zdrojích energie – do nové regulace se šikovně zapasuje i lecjaký holding s lány řepky pro primitivní biopaliva, a vytlačí tak skutečně ekologickou konkurenci. Věřte mi, že o tuhle zkušenost se s kolegy rád podělím.

Víc prostředků na modernizaci

Návrh Komise počítá s tím, že veškeré výnosy z emisních povolenek budou použity na opatření v oblasti boje proti klimatické změně. To je pozitivní. Zvýší se tak například rozpočet Modernizačního fondu, ze kterého se financuje třeba zvýšení energetické účinnosti, inovace a modernizace energetické soustavy. Je třeba ale přidat pojistku, aby z financování byly vyloučeny projekty zacílené čistě do kapes uhlobaronů.

Poslední část změn se týká těch průmyslových oblastí, které sice nespadají do systému emisních povolenek, ale přeci jen v nich nějaké emise vznikají. Jde v podstatě o dobrovolnou solidaritu, některé státy toho využívají k synergii, jiné k tomu, aby měly volnější ruce ve strategii snižování emisí. Revidované Nařízení o sdílení úsilí stanoví, že v sektorech mimo systém EU ETS se k roku 2030 sníží emise o 40 % oproti roku 2005. Ale vzhledem k tomu, že nikdo nepostihuje státy, které toho nedosáhnou, vnímám to spíš jako výzvu k hledání shody s ostatními opatřeními. Na tomhle opravdu plán snižování emisí nestojí a nepadá.

Les jako ochrana planety

Půda a hlavně lesy jsou náš klíčový nástroj v boji s klimatickou změnou, protože umějí odbourávat skleníkové plyny z atmosféry. Neumí to ale každý les stejně, záleží na tom, jak s krajinou a lesy hospodaříme.

Doteď v tom byla EU trochu nedůsledná, oficiální politika se až dosud dívala na lesy primárně jako na zdroj dřeva a energie. U nás tenhle přístup v kombinaci se suchem vedl k tomu, že se naše lesy staly jednoduchou kořistí škůdců a důsledky vidíme na holých kopcích Beskyd či v hnědnoucím Českém Švýcarsku.

V tomto ohledu je nová Strategie v oblasti lesnictví opravdovým průlomem. Předpokládá právně závaznou ochranu a obnovu ekosystémů, ochranu biodiverzity a přináší i lepší a pevnou definici udržitelného lesního hospodářství.

Cílem je, aby se dřevo používalo jako opravdu ekologický materiál. V uplynulých letech se totiž v praxi objevilo spoustu kreativních nápadů, které jdou proti téhle hlavní myšlence – za všechny je možné jmenovat pěstování „levných“ lesů pro dřevo na biomasu.

Přístup k lesům se má celkově otočit.

Je to vidět i na tom, že strategie nově předpokládá přísnější ochranu evropských pralesů, jejich zmapování a monitoring. Výchozím vzorem už nemá být průmyslový les pro těžbu, ale odolný, dlouhověký a druhově rozmanitý les, který nám pomáhá čistit atmosféru od emisí. V souladu s tímhle přístupem by mělo být v nejbližších devíti letech vysazeno na tři miliardy nových stromů po celé Evropě.

Cílem je, aby v roce 2030 lesy uměly odbourat 310 milionů tun C02 ročně.

Strategie sama tohle nezajistí. Odbourávání CO2 je proto přímo upravené v nařízení o využívání půdy, změnách ve využívání půdy a lesnictví (LULUCF), kde jsou závazné cíle pro EU jako celek i pro jednotlivé státy.

Myslím si, že aby se předešlo všem pochybnostem, mělo by tohle nařízení upravit kromě cílů ty ostatní principy – třeba princip, že dřevo se nemá ve velkém pěstovat pro biomasu a že laciné jednodruhové lesy nejsou tak úplně to, co v boji proti klimatické změně opravdu pomáhá.

Dál bude důležité, jak se východiska ze strategie propíší do politiky jednotlivých členských států, třeba do jejich národních energetických koncepcí.