Brexit je především sporem o obchod

Pro vysvětlení je třeba si říci, o čem dnešní mezinárodní obchod je. Nezmění-li to obchodní války prezidenta Trumpa, lze s klidným svědomím říct, že nejde o výši cel. Ta jsou totiž díky snaze WTO a dalších organizací stlačena na míru, kdy většinou nepředstavují významnější překážku vzájemnému obchodu. Daleko důležitější jsou tzv. "netarifní překážky".

Zjednodušeně řečeno se jedná o rozdíly v předpisech. Moderní civilizace vyrábí řadu věcí - léky, chemikálie, zemědělské produkty, elektroniku atp. a jejich výrobu reguluje. Spotřebitelé totiž očekávají, že se léky neotráví, převážená zvířata nepřenáší nemoci, elektrické přístroje neprobíjí atd. Problém je v tom, že zmíněné předpisy vznikají v různých zemích nezávisle, takže se liší. Moderní obchodní smlouvy jsou proto z povahy složité právnické texty, které předpisy přibližují. Jejich vyjednávání bývá komplikované, protože přiblížení s sebou mnohdy přináší omezení záruk pro spotřebitele či naopak dodatečné náklady spojené s úpravou provozů pro firmy.

Evropská unie problém obchází tím, že zodpovědnost za tvorbu předpisů na společném trhu převádí na jednu autoritu - zmíněné zákony schvaluje Evropský parlament, na jejich dodržování v konečném důsledku dohlíží Evropský soudní dvůr. V tom právě leží jádro sporu - část britských podnikatelů a politiků nedokázala přijmout, že by o předpisech platících v Británii měli spolurozhodovat obyvatelé dalších zemí skrze EU. Kampaňovali tedy za úplnou nezávislost na evropských orgánech a novou dohodu o volném obchodu s EU.

Kamenem úrazu pro toto uspořádání je hranice mezi Irskou republikou a Severním Irskem (součástí Velké Británie). Skrze tuto hranici nerušeně proudí zboží, protože předpisy na obou stranách jsou "stejné" (jsou to předpisy společného trhu EU) a tedy není třeba nic kontrolovat. Má-li mít Británie jiné předpisy, bude třeba nějakým způsobem zajistit, že se přes irsko-irskou hranici nepřevádí zboží odporující pravidlům, tedy obnovit hraniční kontroly.

Hraniční kontroly jsou nepřijatelné pro Irskou republiku. V roce 1998, kdy ještě Británie na opouštění EU nijak nepomýšlela, byla uzavřena Velkopáteční dohoda, která ukončila krvavý konflikt mezi katolíky a protestanty v Severním Irsku. Dohoda vyžaduje, aby pohyb přes společnou hranici byl volný. Čímž dává katolíkům ze Severního Irska spojení s katolickou Irskou republikou a všem Irům jakýsi pocit sjednocení vlastního ostrova. Pominu-li, že většina států EU cítí s Irskem solidaritu (je to malá země, menší než ČR, potřebuje podporu), členství Irska v EU mu dává možnost vetovat dohodu o vystoupení Británie z EU a tedy dobrou pozici pro jednání s Brity. Výsledkem je, že pro EU je obnovení hraničních kontrol nepřijatelným východiskem.

Britové opakovaně navrhovali různá uspořádání, která by ponechala irsko-irskou hranici volnou a zároveň zrušila autoritu Evropského soudního dvora a platnost evropských zákonů v Severním Irsku (resp. v celé Británii). Tyto požadavky narážejí na logický odpor. Jak trefně poznamenal britský The Guardian

Evropské firmy požadují od svých vlád, aby zabránily riziku, že britské společnosti získají privilegovaný přístup ke společnému trhu, zatímco nebudou muset dodržovat jeho pravidla: oslabený společný trh je pro ně daleko větší hrozbou než Brexit bez dohody.

Jakkoli by bylo logické měřit všem rovným metrem, existují v celé Evropě (včetně ČR) politici, kteří se zhlédli v britském uvažování "plný přístup na evropský trh - žádná povinnost dodržovat evropská pravidla". Paradoxně tak nyní ke škodě vlastních firem i spotřebitelů argumentují pro přejednání dohody s Velkou Británií a oslabení vlastního trhu, s odkazem na to, že Brity nelze "trestat". A tuto sebepoškozující politiku podporují často ti, kteří se nejvíce zaklínají suverenitou a obhajobou vlastních zájmů.