To je zhruba o čtyři miliardy vyšší částka než rozpočet Evropské unie za rok 2019.

U abstraktně znějících čísel, která jsou navíc vzhledem k netransparentnosti mnohých bank pouhými odhady, debata o daňových rájích často končí. Existují však i jiné, jasněji představitelné důvody, které ukazují, jak daňové ráje ubližují českým firmám, ekonomice i stavu demokracie.

Důvod 1: Konkurenční nevýhoda a monopol

Google zaplatil v Česku za rok 2018 necelých 9 milionů korun, přičemž přiznal tržby 311 milionů. Seznam přiznal obrat 4,5 miliard a státu na daních odvedl necelých 240 milionů. Vzhledem k tomu, že Google českému trhu dominuje, by to logicky mělo být spíše naopak, nicméně firma daní většinu svých příjmů v Irsku. Tato země ušila své daňové prostředí na míru nadnárodním technologickým korporacím a nalákala nejen Google, ale i Facebook.

Země jako Irsko, Nizozemsko či Velká Británie poskytují nadnárodním – často americkým – gigantům nízké daňové sazby a různé kličky. Tato přetahovací soutěž o korporace nejen ochuzuje jednotlivé členské státy a Unii jako celek, ale jde také proti zájmům menších místních firem poctivě odvádějících daně. Ve chvíli, kdy mají nadnárodní korporace lepší podmínky pro podnikání než místní firmy, je pro giganty snazší trh monopolizovat. Menší firmy se i přes veškerou snahu na trhu prosazují jen obtížně. Není tedy náhodou, že se Seznam, česká firma, v médiích vyjádřila pro podporu tzv. digitální daně, která by alespoň částečně vyrovnala pokřivené tržní prostředí.

Zavedení digitální daně na národní úrovni, jak se o něj pokoušela česká vláda, však často vede ke zpětné reakci, především ze strany USA – i to byl jeden z důvodů, proč se vláda rozhodla návrh odložit. Také z toho důvodu vznikl podvýbor pro daňové záležitosti, ve kterém působím. OECD slibovala mezinárodní dohodu do konce roku 2020, ministři financí G20 se ji však rozhodli odložit. V Evropském parlamentu jsme již dříve vyslali signál, že pokud OECD své plány odloží, měla by EU zaujmout vedoucí pozici a přijít s vlastním návrhem digitální daně.

Vládní politici by tedy udělali lépe, kdyby se místo nepromyšlených návrhů více angažovali na evropské úrovni. Daňové úniky jsou evropský problém a potřebují evropské řešení.

Důvod 2: České firmy se nedostanou k veřejným zakázkám

Ve srovnání s ostatními evropskými zeměmi Česko přiklepává vysoký podíl veřejných zakázek firmám v daňových rájích – mezi lety 2006–2017 to bylo zhruba 6,8 procent. Alespoň to potvrdila studie Datlabu z roku 2019. Zakázky v Česku dostalo 256 takových firem. V případě Česka se povedlo získat téměř všechny potřebné údaje, takže na tato čísla můžeme spoléhat. K tomu je navíc potřeba zdůraznit, že daný seznam daňových rájů nezahrnuje země uvnitř EU – např. Nizozemsko či již zmíněné Irsko.

Během koronakrize, kdy bylo potřeba akutně nakoupit zdravotnické pomůcky, se ukázalo skutečně naplno, že veřejné zakázky české firmy poškozují. Ministerstvo zdravotnictví tehdy nakoupilo respirátory za tři sta milionů korun od firmy s utajenými vlastníky v Belize, která navíc do té doby v sektoru zdravotnictví vůbec nepracovala, jak o tom psal Deník N. V kontrastu s tím odhalila pirátská analýza, že většina českých firem vyrábějících zdravotní pomůcky nebyla vládou vůbec oslovena. Zakázky pochybným firmám v daňových rájích by přeci měly raději dostat české firmy, z nichž mnohé byly na situaci připraveny.

Důvod 3: Bezpečnost

Banky sídlící v daňových rájích poskytují svým klientům větší anonymitu, což může ohrozit suverenitu Česka. Například již zmíněná Belize kromě velmi příznivého daňového prostředí slibuje také utajení skutečného majitele. Nebo třeba Letiště Václava Havla, které v roce 2019 vyloučilo čínské firmy Huawei a ZTE Corporation – důvodem bylo bezpečnostní riziko.

Oligarchové či lidé s napojením na autoritářské režimy na to však mohou jít chytřeji a schovat vlastnickou strukturu svých firem za anonymitu daňových rájů. Případ tohoto typu vyšel najevo v roce 2016 – Hlídací pes psal o firmě Optaglio, která u nás zajišťovala bezpečnostní prvky na doklady a získala miliony na dotacích. Její mateřská společnost sídlila ve Velké Británii (opět jeden z tehdejších daňových rájů uvnitř EU) – vlastník byl ovšem z Ruska. Společnost se k němu veřejně příliš nehlásila. Pravděpodobně proto, že BIS několik let předtím varovala před pronikáním ruského byznysu do ČR na úkor českých zájmů.

Ať už jde o jaderné elektrárny nebo elektronické systémy sbírající data občanů, na nichž je stát závislý, všichni se shodneme na tom, že si u veřejných zakázek chceme být jistí, že známe vlastníka i jeho případné politické a obchodní konexe. Může jím být totiž kdykoli – i oligarcha blízký autoritářské vládě nebo člověk financující terorismus.

Důvod 4: Korupce

Manipulovat veřejné zakázky je samozřejmě problém i u českých firem. Sice nedokonalé, ale přesto existují nástroje, jak se vlastnické struktury dopátrat. Vedení Prahy na základě tří auditů došlo k tomu, že smlouvy s firmou Haguess, která provozovala projekt Opencard, pro ni byly mimořádně nevýhodné. Poté Praha donutila firmu ke zveřejnění vlastníka. Tento člověk figuroval i v jiné firmě, která měla s Prahou smlouvu, a bylo tak možné nahlédnout do zájmových struktur případu.

U firem sídlících v daňových rájích toto možné není, jen těžko zjišťujeme, zda člověk, který o tendru rozhoduje, nemá ve firmě náhodou podíl – a to ani v případě, že zakázka vypadá podezřele. Podle analýzy provedené roku 2017 společností CRIF – Czech Credit Bureau vlastní právnické osoby z daňových rájů jako Kypr, Nizozemsko a Velká Británie 6 471 českých firem. Jejich podíl na veřejných zakázkách neznáme. Často neznáme ani vlastníka – resp. je možné, že ho známe velmi dobře, jen v jiné roli.

Firmy sídlící v daňových rájích pouze nahrávají politické korupci a znemožňují kontrolu politiků ze strany veřejnosti.

Důvod 5: Demokratický deficit

Pokud lidé získají oprávněný pocit, že se veřejné zakázky přidělují nespravedlivě a neefektivně, že korupce nemá žádné systémové zábrany a že je nevýhodné začít podnikat např. v digitální sféře, protože nadnárodní společnosti mají konkurenční výhodu, není se co divit, že klesá důvěra v demokracii.

Důvěru rovněž nahlodává skutečnost, že jsou malí podnikatelé šikanováni skrze EET, zatímco velcí hráči mohou daně klidně obcházet. Poslanci ANO se českým firmám prakticky vysmáli tím, když firmy danící mimo ČR odmítli vyjmout z postkoronavirové pomoci – Piráti spolu s dalšími opozičními stranami chtěli prosadit, aby stát neručil za půjčky firmám se sídlem v daňových rájích. Vláda se navíc ve zkráceném řízení pokusila protlačit novelu o veřejných zakázkách, která by už tak chatrnou transparentnost při výběru ještě snížila. I díky Pirátům nakonec návrh parlamentem neprošel.

Co bude dál?

Každodenní narážení na systémovou nespravedlnost v daňové politice vede k poklesu důvěry nejen ve vládu, ale i ve fungování státu. Může například odradit spoustu lidí jak od politického života, tak od zakládání technologických startupů. Česká vláda v tomto ohledu neprojevila snahu o zlepšení situace. Já se angažuji v podvýboru pro daňové záležitosti FISC, kde se mimo již zmíněný návrh minimální digitální daně pracuje například i na návrhu tzv. public CBCR (country-by-country reporting) – to znamená, že velké firmy ohlašují své příjmy, náklady a zisky v každé zemi zvlášť a tato data jsou veřejná.