Kam jdou peníze, které stát posílá na zastropování cen energií velkým firmám?

Mám vlastně nepříjemné podezření, že to česká ministerstva opravdu ani nevědí, protože legislativa a dotační pravidla jsou u nás často nastavená stylem „pošli peníze a dál se na nic neptej“.

Tím víc mě mrzí, že ve stejných vyšlapaných kolejích se vydalo i MPO při přípravě cenových stropů na energie u velkých firem. Průmyslové podniky mají často zajištěné dodávky elektřiny a plynu jinak než běžné domácnosti. Normální člověk má obvykle nějaký běžný tarif, jaký zrovna obchodníci nabízejí. Energeticky náročné provozy ale mají často speciální smlouvy a odebírají energie i od obchodníků, kteří třeba domácnostem neprodávají vůbec nebo jen málo. To jsou často firmy přímo propojené s konkrétní (fosilní) elektrárnou.

Hlas fosilního průmyslu je zatím silnější než hlasy, které volají po udržitelnosti a skutečné změně, která by nás vymanila ze závislosti na fosilních palivech (zejména těch ruských).

Proto dávalo smysl, když se na podzim ministři pro energetiku z celé EU dohodli, že pokud se budou v energetické krizi napřímo podporovat velké firmy, budou dodržovat obecná – pro všechny stejná – pravidla veřejné podpory. Ta konkrétně obsahují podmínku (bod 77), že výměnou za dotaci nad 50 mil. EUR z veřejných peněz podniky přijmou do nějaké doby opatření ke snížení využití fosilních paliv a tedy i své uhlíkové stopy. Je to logické. Když třeba soukromá chemička dostane od státu peníze kvůli drahým energiím, neměly by rovnou putovat do rukou majitele fosilních elektráren či plynovodů, kvůli kterým vlastně celá tahle krize vznikla. A když už to nejde jinak a chemička zemní plyn odebírat musí, měl by její majitel v řádu měsíců podniknout konkrétní opatření, aby svoji závislost na fosilech snížil.

Takhle to funguje s podporou velkých firem v Německu, motivace k úsporám a čistým řešením vidíme třeba i v sousedním Rakousku. Bohužel, v Česku žádná taková záklopka v cenových stropech pro velké podniky není. U nás se prostě peníze pošlou dál, jako by se nic nedělo. Ačkoliv pan ministr Síkela u toho evropského jednání byl a sám pomáhal tuhle stopku domlouvat, do českého řešení ji prostě nepromítl. Stejně tak tam není žádná možnost, jak zkontrolovat, jestli daná firma už nepobírá stejnou podporu víckrát nebo v jiném státě. Kromě toho, že to je vysloveně promarněná příležitost, jak pomoct českým průmyslovým firmám k technologicky vyspělejším řešením, je to taky postup v rozporu s unijními pravidly.

Možná si ještě vzpomenete, jak se asi před půl rokem hodně řešilo právě Německo a jejich finanční injekce pro průmysl. Tak jen pro úplnost, jak to dopadlo: německá vláda svoje plány poslala Evropské komisi, tamní úředníci je měsíc procházeli a nakonec jim na to dali razítko, že jsou v souladu s pravidly veřejné podpory. Tady jsme několik měsíců poslouchali ze všech stran silná slova, ale sami nemáme ani tu odvahu říct našim sousedům a Komisi, kolik toho chceme tuzemským průmyslovým firmám dát. Komise má od nás neaktuální podklady, kde se píše o 30 mld. Kč, celková podpora cenových stropů ale vyjde až na cca 200 mld. Kč. V minulosti byly z takových kroků velké problémy, některé státy kvůli tomu skončily u evropského soudního dvora a musely platit pokutu.

Jak to, že to takhle projde? Hlas fosilního průmyslu je zatím silnější než hlasy, které volají po udržitelnosti a skutečné změně, která by nás vymanila ze závislosti na fosilních palivech (zejména těch ruských). Kdyby byl ve vládě plnohodnotný šéf rezortu udržitelnosti, měl by se na jednání vlády aspoň kdo ozvat. I proto potřebujeme ministra životního prostředí co nejdřív.