Takové prostředí je úrodná půda pro korupci, podvody a podobné nekalé jednání. Možná jste někdy slyšeli, že trocha korupce je cenou za rychlost, díky které vlády stihnou v krizi zachránit víc životů. Ve skutečnosti ale korupce v krizových situacích znamená snížení množství a kvality léků a ochranných pomůcek, což stojí lidské životy a oddaluje řešení krize.

Unijní organizace pro prevenci a potírání organizované trestné činnosti Europol v posledním roce zaznamenala nárůst prodeje nekvalitních roušek, respirátorů, farmaceutických výrobků a falešných domácích antigenních testů. Podle Evropského úřadu pro boj proti podvodům už vlády členských států EU obdržely nabídky na miliardu neexistujících vakcín od různých překupníků. V tomhle článku vám chci ukázat, proč je během pandemie transparentnost státu důležitější než jindy - a že na ní velmi závisí to, jak se s touto krizí zvládneme vypořádat.

Bolestné vzpomínky: ebola i hurikány

Lidstvo má nedávnou zkušenost s tím, jak tragicky může korupce zkomplikovat řešení zdravotních krizí. Během epidemie eboly v západní Africe v letech 2014–2016 se objevily všechny možné druhy korupce a podvodů: odklonění finančních prostředků a léků na černý trh, drobné úplatky, zaplacení si možnosti porušit karanténní opatření či chybné a neprůhledné zadávání veřejných zakázek. Objevily se i případy korupce, které se přímo netýkají peněz, jako třeba předbíhání v přístupu ke zdravotní péči na základě přátelských či rodinných vztahů nebo politické moci. Korupce se nevyhnula ani zásahům u humanitárních krizí. Během záchranných prací po vlně tsunami v Indonésii v roce 2004 se podle Transparency International „ztratilo“ 500 milionů dolarů, což ale tamní vláda nikdy nepřiznala.

Podle Europolu navíc může krizový stav oslabit schopnost států čelit bezpečnostním hrozbám (což jsme bohužel viděli na mnoha případech hackerských útoků na zdravotnická zařízení).

Draze a nekvalitně

Česko některé podvodné a nekvalitní zdravotní pomůcky nakupovalo a udělilo také mnoho nezvládnutých veřejných zakázek. O kolik peněz jsme celkem přišli (a jaké to mělo důsledky) se pravděpodobně ještě dlouho nedozvíme.

Na konci března vyšla zpráva Nejvyššího kontrolního úřadu o nákupech ochranných pomůcek mezi začátkem pandemie a srpnem loňského roku, podle které stát na pandemii nebyl vůbec připravený. Ještě když se pandemie do Česka blížila, měli jsme ve skladech zcela nedostatečné zásoby ochranných pomůcek. Zbytek už je příběh velkých chyb a letitého opomíjení přípravy na pandemie (a podobné krizové zdravotní situace). Výsledek? Nevýhodné podmínky pro stát, kolísavá kvalita ochranných prostředků a gigantické cenové rozdíly mezi jednotlivými dodávkami.

Česko zejména na začátku pandemie nakupovalo ochranné prostředky velmi draze a nekoordinovaně. Zatímco nákupní skupina Ministerstva vnitra nakupovala respirátory vyšší třídy FFP3 za 60 až 442 korun, Ministerstvo zdravotnictví zvládalo nakupovat o třídu horší respirátory FFP2 až za 777 korun. Nejen že jsme nakupovali draze, ale testem kvality později prošla pouze polovina nakoupených ochranných pomůcek – zejména v sociálních službách skončily nekvalitní a nevyhovující produkty. Česko se snažilo peníze za nekvalitní výrobky dostat zpět – ale vyreklamovat nešly. Za testování vzorků z každé dodávky jsme pak zaplatili Výzkumnému ústavu bezpečnosti práce 1,6 milionu korun. Dalších 1,25 milionu korun šlo na analýzu čínského a českého práva na náhradu škody.

Zase ty zakázky

Většina státních nákupů zdravotnického materiálu během nouzového stavu probíhá v uvolněnějším režimu než běžně. Stát se tím vyhne „zdlouhavému“ výběrovému řízení, kdy se zakázka musí veřejně vypsat, vyhodnotit a musí se dodržet zákonné lhůty. Ministerstvo zdravotnictví neudělalo průzkum trhu ani hodnocení nabídek a nestanovilo si interní pravidla pro nákupy za nouzového stavu. Česko uzavíralo smlouvy bez jakéhokoliv prověření firem, jejich majitelů a obratu. Někteří neprověření podnikatelé pak nebyli schopni dodat ochranné a zdravotní pomůcky, takže bylo spoustu objednávek nepřehledně stornováno.

Jak to vypadá v praxi jsme mohli sledovat na začátku března, když se provalilo, že Ministerstvo vnitra přikleplo 250 milionů ze státního rozpočtu mezinárodní firmě Tardigrad s nejasnou vlastnickou strukturou, jejíž stopy končí v daňovém ráji na Marshallových ostrovech. Úkol? Dovézt do Česka antigenní testy z Číny. Problém? Úředníci provedli pouze formální kontrolu a ověřili si, že má firma sídlo a majitele v Česku. Už je nezajímalo, že je zdejší majitel pravděpodobně nastrčený bílý kůň, který nezvládá novinářům vysvětlit, kde firma vezme peníze na koupi a přepravu testů. Nezarazilo je ani to, že firma v minulosti nezveřejňovala účetní závěrky, kvůli čemuž neznáme její finanční situaci. Nezjistili si ani, že její ukrajinská pobočka sídlí v pochybné automyčce na periferii a spoustu dalších zcela zjevně pochybných okolností. Mimochodem, tímto konkrétním případem se začala zabývat Národní centrála proti organizovanému zločinu.

Je dobře, že chce stát podpořit české firmy – ale proč neumí efektivně ověřit, že jsou opravdu odsud? Za poslední rok vznikly stovky dodavatelských firem, které sice formálně sídlí v Česku, ve skutečnosti ale operují za zahraničí. Byznys těchto firem spočívá v tom, že státu nakoupí a doručí zdravotnické materiály ze zahraničí (obvykle z Číny) – často předraženě. Jaroslav Spurný ve svém článku pro Respekt nazval současnou situaci ve zdravotním byznysu závanem devadesátých let, kdy ještě neplatila pro transakce mezi státem a soukromým sektorem pevná pravidla a tisíce „podnikatelů“ využily situaci na tunelování státních firem, úřadů i bank. Zpětně se jich podařilo odsoudit jen několik.

Jak to má vypadat?

Vystavět krizové systémy, které jsou odolné vůči korupci, obvykle stojí čas a začít to řešit během krize je už obvykle dost pozdě. Reakce na pandemii byly v mnoha zemích provázeny chybami a přešlapy, přestože Světová zdravotnická roky urgovala, aby byly na podobné hrozby připravené.

Je zásadní, aby úředníci dohledali skutečné majitele firem, kterým přiklepnou zakázku, a informace o nich zveřejňovali. Musí taky umět poznat firmu, která by veřejné prostředky prostě dostat neměla – protože nemá známého vlastníka, nezveřejňuje účetní závěrky nebo vykazuje jiné problematické znaky. V Česku se navíc v tuto chvíli zveřejňují pouze zakázky, které přesahují hodnotu 2 milionů korun. Podle společnosti EconLab může celková hodnota těchto „malých” zakázek dosahovat až 250 miliard korun ročně a jejich netransparentnost je velký problém.

Ze 100 % se korupci a podvodům asi zabránit nedá, zvlášť když společnost zachvátí panika a zmatek. Dá se ale dosáhnout významného zlepšení a podobné krize jsou obvykle příležitost, jak slabiny v krizovém řízení najít a opravit. Své o tom ví Červený kříž, který svá protikorupční pravidla vylepšil až poté, co v letech 2014–2016 přišel odhadem o 6 milionů dolarů při zásazích během epidemie Eboly. To samé udělala i FEMA, americká vládní agentura pro řízení krizových situací, která při intervencích po hurikánech Katrina a Rita kvůli korupci a podvodům ztratila 10–20 % z celkové částky alokované na intervenci. Po úpravě protikorupčních postupů během pomoci po Hurikánu Sandy v roce 2012 přišla už jen cca o 2,7 % z celkové částky.