Transparentnost se vyplácí I: Evropské databáze odkrývají lucemburské úniky

Jedna exotika střídá druhou – Panama Papers, Paradise Papers, Swiss leaks, CumEx-Files atd. Začátkem týdne se k výčtu díky novinářům z Česka, Německa, Francie, ale i Ruska či Brazílie připojila nová fráze: OpenLux. Tato rozsáhlá investigace, mapující praktiky mnoha světových aktérů a čítající astronomické částky eur, je dalším důležitým dílem skládačky v boji za férové placení daní. V opojení ‚senzace‘ je ale lehké ztratit nit – lucemburské účty celebrit jako Brangelina, Cristiano Ronaldo nebo Shakira jsou výbušné a přitahují pozornost.

Mají nás ale finance hollywoodských hvězdiček a velkých hráčů ve ‚světě byznysu‘ vůbec zajímat? A proč je využívání výhodných daňových sazeb ‚problém‘? O tom je tato dvoudílná série příspěvků. Než se nám ale podaří rozklíčovat tyhle důležité otázky, je potřeba si nejdřív ujasnit, v čem leží podstata OpenLuxu. Tím se zabývám v tomto příspěvku.

Protřepat, nemíchat

Pokojné lucemburské vévodství se svými malebnými památkami na první pohled nebudí dojem místa, kde se světové ‚elity‘ oddávají masivním finančním machinacím. Pohled do databáze koncových vlastníků více než 55 000 lucemburských ‚offshore‘ firem spravujících majetek v hodnotě více než 6 bilionů eur však tuto idylickou představu rychle boří. Nadnárodní koncerny, světoví miliardáři a celebrity, obchodníci se zbraněmi i ruští a italští mafiáni – za takhle výbušný koktejl by se nemusela stydět žádná z původních bondovek.

Důvodů, proč si světové společnosti vybírají právě Lucembursko, je hned několik. Vhodná lokalita, stabilní politické a společenské prostředí – ale především extrémně nízká daňová sazba a možnost spravovat své prostředky v relativní anonymitě. Tento poslední faktor byl také podnětem pro Evropskou unii, která svým nařízením z roku 2018 existenci veřejných databází koncových vlastníků firem, tzv. UBOs, ustanovila. Úprava má k plné transparenci ještě daleko – značná část koncových vlastníků v databázi chybí a vyhledávání je možné pouze na základě názvu společnosti. Díky této evropské iniciativě však byli novináři schopni do vlastnických struktur společností sídlících v Lucembursku nahlédnout. Množství ‚ulitých‘ peněz tak mohlo vyjít na povrch, což také – společně s kriminálními aktivitami mnoha ‚optimalizátorů‘ – stojí v centru zjištění celého OpenLuxu.

Malá země, velký prachy

Objem prostředků je obzvlášť markantní v kontrastu s velikostí lucemburské ekonomiky. Pro úplnost je nutné říct, že Lucembursko je relativně malou zemí se zhruba 610 000 obyvateli, jejíž HDP odpovídá zhruba 59 miliardám eur. Objem prostředků spravovaných lucemburskými ‚offshore‘ společnostmi je však více než stokrát větší a odpovídá zhruba třetině HDP celé Unie. Co víc, na každého z pěti lucemburských občanů pak připadá jedna v Lucembursku registrovaná firma. Ve spojení s již zmíněnou skutečnou mírou zdanění dosahující závratných výšin jednoho procenta nám pak nezbývá než parafrázovat Johna Cleese ze skupiny Monty Python: „Podívej, chlapče – poznám daňový ráj, když ho vidím, a na jeden takový se právě teď koukám.“

„A není to málo, Antone Pavloviči?“

OpenLux se však předchozím daňovým kauzám zásadním způsobem vymyká. Jak jsem nastínil už výše, lví podíl na odtajnění nekalých praktik v placení daní má také Evropská unie. Jak poukazuje Markus Meizer z Tax Justice Network, jedinečnost OpenLux spočívá v tom, že nejde o „nějaký únik informací“, ale o přímý důsledek práce novinářů, aktivistů a politiků, kteří za veřejně přístupná data dlouhodobě bojují. Skutečnost, že lucemburská vláda není ochotná zajistit úplnou a uživatelsky přístupnou databázi, nám pak dokazuje, že stejně jako průhledné a férové účetnictví velkých hráčů je důležitá i konkrétnost a vymahatelnost evropských zákonů. Pro přínos větší otevřenosti pak hovoří i fakt, že jen na základě takto ‚kusých‘ dat byli novináři přesto schopni zjistit, jakou roli v OpenLuxu hrají také české firmy. Jak navíc ukazuje Gabriel Zucman z UC Berkley (který je také novým ředitelem EU Tax Observatory, objem ‚offshore‘ prostředků spravovaných v Lucembursku je srovnatelný s Hong Kongem či Singapurem, a je dokonce méně než poloviční ve srovnání se Švýcarskem. Už jenom to by mělo být důrazným signálem české vládě i Evropské unii, že snaha o větší otevřenost je stále na pořadu dne.

Tah na bránu

Jak je z případu OpenLux patrné, transparentnost se vyplácí – a to i v případě, kdy vymahatelnost pokulhává. Fakt, že veřejná kontrola komplikuje život šedým strukturám, ukazuje i počet smazaných firem bezprostředně po zavedení registru.

https://www.investigace.cz/openlux-kdo-jsou-opravdovi-majitele-lucemburskych-firem/

Možná si teď ale říkáte: „OK, Mikuláši, tohle všechno je moc hezký – ale co je na tom všem vlastně tak špatnýho?“ Je pravda, že myšlenka platit ‚vyšší’ daně, když přeci mohu platit ‚nižší‘ daně, se jeví jako nesmyslná. Takový způsob uvažování však s sebou obnáší významné riziko. Pokud se státy společně s firmami vydají cestou daňového ‚závodu ke dnu‘, nebudou schopné provozovat svoje základní služby.

Výsledkem bude selhání systému spolupráce mezi privátním a veřejným sektorem a zánik prostředí příznivého pro podnikání i pro život, který tato spolupráce umožnila vybudovat. To však bude předmětem druhého dílu mého OpenLux speciálu.

P.S. Pokud si o daňové transparenci a o tom, co pro ni můžeme udělat, chcete něco přečíst už teď, koukněte na náš nový web www.spravedlivedane.cz.