Bylo to v době, kdy v Irsku zrovna prudce stoupl počet nakažených koronavirem, a s Hoganem v místnosti sedělo dalších osmdesát lidí místo povolených šesti. V době, kdy lidé nemohli navštívit své blízké v nemocnici, takové pokrytectví a papalášství vyvolalo oprávněnou a hlasitou kritiku. Proč o tom teď píšu? Protože se takových skandálů odehrálo za posledních pár let několik a EU chybí společný etický rámec, který by mohl přešlapy tohoto druhu vyšetřovat a správným způsobem řešit. To loni potvrdil Evropský účetní dvůr s tím, že je potřeba harmonizovat a posílit stávající pravidla, a zároveň s nimi pořádně seznámit všechny zaměstnance a členy orgánů EU.

A teď ty dobré zprávy. Ursula von der Leyen vytvoření společného etického rámce zařadila mezi priority současné Evropské komise, která by měla legislativní návrh brzy předložit. S kolegy z Evropského parlamentu proto dáváme dohromady naše doporučení, jak by měl takový orgán fungovat a jaké by měl mít složení. Teď se hlavně na jeho vzniku musí začít pracovat a hlídat, aby měl pravomoci k tomu dělat svou práci efektivně – tedy moct kontrolovat, vyšetřovat a v případě potřeby určit sankci. Také musí být úplně nezávislý a transparentní – zveřejňovat svá rozhodnutí a odůvodnění tak, aby byla volně dostupná. Nesmí se z něj stát jakási náhrada Evropského úřadu pro boj proti podvodům (OLAF), který vyšetřuje korupci a podvody, členským státům ale dává jen doporučení. Samy státy se pak rozhodují, jestli na základě nich budou konat. A tak pouze 36 % doporučení OLAFu vyústí v obvinění na vnitrostátní úrovni (víc si můžete přečíst tady).

Teď to prostě nefunguje

Většina evropských institucí sice už nějaké své etické komise má, jejich přísnost se ale výrazně liší. Tak třeba, když se chce lobbista potkat s vrcholným představitelem nebo představitelkou Evropské komise, musí se předem zaregistrovat do lobbistického registru. Evropská rada se sice k registru lobbistických schůzek také přidala, pravidla má ale dost volná a spousta důležitých aktérů schůzky dál evidovat nemusí. Mimochodem, Piráti veřejně sdílí veškeré mítingy v evidenci kontaktů a schůzek, s kým jsem se potkal já najdete zde. Stávající etické orgány obvykle mají omezenou nezávislost, a tak v nich klidně může sedět člen stejné politické frakce jako vyšetřovaný, nebo dokonce bývalý kolega. Komise mívají také pouze poradní roli, což většinou vede k tomu, že jejich doporučení nebere nikdo vážně. To samé platí pro interní kodexy chování, které často nejsou vůbec vymáhány a měly by se mezi jednotlivými institucemi harmonizovat. Fragmentovaný a nekoncepční systém tak umožňuje některým politikům obcházet pravidla a poškozovat reputaci EU u veřejnosti bez jakýchkoliv důsledků.

A k čemu vlastně?

Mezi problémy, které může etický rámec účinně řešit, je střídání kabátů. Bývalý šéf Evropské komise José Manuel Barroso nedlouho po odchodu z politiky v roce 2014 vzal práci u banky Goldman Sachs. Ponechme stranou, že něco takového je podle kodexu chování Evropské Komise zakázané. Mě zajímá, jestli udržel v tajnosti informace, které se ve vysoké politické funkci dozvěděl a které by mohly dát bance konkurenční výhodu. Udělal také řadu dalších kontroverzních kroků, například byl přistižen na lobbistické schůzce s eurokomisařem. Přijde vám to v pořádku? Mně ne a 150 000 lidem, kteří tehdy podepsali petici za to, aby přišel o svou politickou penzi, také ne. Bývalí komisaři a další vysoko postavení evropští politici samozřejmě mají právo na to najít si další zaměstnání, jako bývalí státní zaměstnanci musí ale také zajistit, aby jejich jednání neohrozilo důvěru občanů v EU. Třešničkou na dortu je, že o odebrání penze tehdy rozhodovala příští Evropská komise, takže se rozhodně nedá říct, že by etická komise byla neutrální.

Problém se střídáním kabátů má i Evropská služba pro vnější činnost, což je celoevropský sbor diplomatů pro vyjednávání se státy mimo EU. Tady hrozí opravdu velké riziko, diplomaté se po skončení služby v řadách EU klidně mohou stát lobbisty Číny nebo Ruska. Pro EU důvěrné a strategicky důležité informace jim už z hlavy nikdo nevymaže.

Své prohřešky má i Evropský parlament, i když trochu na jiném poli. Poslanci a poslankyně nemusí zveřejňovat, jak utrácí svůj příspěvek na kancelář (přes 100 000 korun měsíčně ). Tyto peníze mají svůj smysl a slouží například k pronájmu kanceláří, kde se europoslanci setkávají s občany a pořádají různé akce. Je ale šílené, že nevíme, kde každý rok skončí celkem miliarda korun (za všechny poslance) ze společných peněz Unie . Mimochodem, já své výdaje eviduji na transparentním účtu.

Nedávno jsem psal o velkém problému v EHSV, kde členové nepodléhají stejným pravidlům jako zaměstnanci. Proto mohl být zástupce Polska Jacek Krawczyk do výboru znovu jmenován, přestože je trestně stíhán (mimochodem – za šikanu zaměstnanců, o tom si můžete přečíst víc zde). Pro příklad selhání v ochraně whistleblowerů také nemusíme chodit daleko. Na Roberta McCoye, auditora, který nahlásil podvody a zpronevěru uvnitř Evropského výboru regionů a zaplatil za to prací i zdravím, se jen těžko zapomíná. Shrnuto a podtrženo, tyto problémy se v evropských institucích řeší všemožně, a přestože nějaká pravidla existují, většinou se nepoužívají.

Jak na to?

Už několik zemí na světě výzvu společného etického rámce zvládlo na jedničku, a tak si Evropská komise může vzít příklad třeba z Francie. Tamní stálý orgán dohlíží na to, že etické standardy dodržují členové vlády, parlamentu a regionálních vlád, zaměstnanci úřadů, francouzští poslanci evropského parlamentu a mnoho dalších státních zaměstnanců. Co je důležité, orgán má za úkol nejen sledovat a zajišťovat dodržování předpisů, ale také poskytovat poradenství. Přestože jsou funkcionáři a zaměstnanci Unie z povahy věci mnohdy čelí etickým dilematům i pokušení střetu zájmů, v tuto chvíli nemají s kým se o dodržování příslušných předpisů poradit.

Na závěr ještě jedna výhoda. Když převezme etický rámec pravomoci současných interních etických komisí a kodexů, dojde nejen ke zlepšení dodržování důležitých etických pravidel, ale zároveň to může pomoci ušetřit vysoké částky v evropském rozpočtu.

Všechny veřejné orgány a vlády, unijní instituce nevyjímaje, mají sloužit veřejnému zájmu. Na politiky a zaměstnance těchto institucí proto musíme klást vysoké nároky. Pokud si chce Evropská unie zachovat tvář, musí udělat všechno proto, aby se na neetické chování zaměřila. Důvěra občanů je totiž vratká a každé pochybení, ze kterého nejsou vyvozeny důsledky, za sebou nechá nesmazatelnou škodu.