Evropská unie plánuje v nejbližších letech obrovskou modernizaci celé ekonomiky, aby byla čistší a zbavila se závislosti na uhlí. Miliardy eur poputují do inovací, moderních řešení v průmyslu i logistice, do digitalizace nebo do pomoci uhelným regionům. Pro české firmy, obce i běžné lidi je v tom spousta příležitostí k růstu. Mnoho lidí ale má problém se v nich zorientovat. Kriticky musím říct, že vyznat se v evropské klimatické politice chce od člověka trochu domácí přípravy, aby si pospojoval souvislosti a uspořádal informace do přehledného obrázku. Já už jsem si tu práci dal, a tak vám ji teď usnadním a přidám k tomu celému i svůj osobní názor.

Co se v článku dozvíte:

• kde se dá najít, co Evropa v klimatické politice chystá
• co a kdy nám v ochraně klimatu slíbilo Rusko nebo Čína
• proč jsou některé evropské dokumenty hrozně obecné a jak souvisí s konkrétními zákony a fondy
• kolik úsilí nás bude stát snížení emisí o 55 %
• ve kterém regionu to u nás jde a ve kterém nejde

Tak pojďme na to.

1) Základ: Dohoda se zeměmi z celého světa

Evropský rozměr ochrany klimatu má několik úrovní. Ta nejvyšší strategická rovina je shrnutá v dokumentu Čistá planeta pro všechny (Clear Planet for All). To je v zásadě dlouhodobý strategický dokument na hodně obecné úrovni, ale pozor – obecnost v tomto případě neznamená, že není závazný nebo že nemá žádnou výpovědní hodnotu.

Klíčové je pochopit, kdy a jak strategie vznikla. Její kořeny sahají do roku 2015, kdy se na klimatickém summitu v Paříži sešli prezidenti a premiéři skoro všech světových států. A ti podepsali takzvanou Pařížskou dohodu, která říká – globální oteplování musíme společně zastavit, udržet ho pod kontrolou, aby teplota na planetě nepřekročila bod, odkud není návratu. Takže tenhle cíl není žádná svévolná představa Evropské unie, že budeme chránit klima, ať to stojí, co to stojí. To je dohoda, kterou jsme uzavřeli my, Česká republika, se státy jako Čína, Rusko, USA a dalšími. A dohody se zkrátka dodržují. I tyto státy a mocnosti mají své vnitřní strategie, jak společnou dohodu naplnit.

2) Krok dva: Evropský domácí úkol do roku 2050

V případě Evropy stojí „domácí úkol“ tak, že do roku 2050 chce být klimaticky neutrální kontinent. A to je právě obsahem strategie Čistá planeta pro všechny. Pokrývá řadu oblastí od klimatické politiky, dopravy, energetiky až po zemědělství. Několik bodů bych z ní vypíchl.

Pro reálné snížení emisí je naprosto klíčová modernizace energetiky, aby byla mnohem efektivnější z hlediska emisí. Tady je dobré rovnou říct důležitou informaci ohledně toho, jak modernizace ekonomiky dopadne na ceny energie. Obavy lidí, že kvůli novým zdrojům porostou ceny energie domácnostem, mají svůj původ v cenové realitě před deseti lety. Dnes je to tak, že energie z alternativních zdrojů je mnohem levnější a je ekonomicky výhodná i pro koncové uživatele. Také proto je mezi politiky poměrně široce sdílený názor, že je potřeba zapojení nových zdrojů spíš urychlit, než že by ho bylo potřeba nějak výrazně dotovat. Nové zdroje energie už stihly prokázat, že jsou konkurenceschopné.

Druhou významnou oblastí je infrastruktura, ať už v podobě železnic nebo digitálních sítí. Na rozvoj infrastruktury má jít poměrně hodně peněz. A má se tu uplatnit zajímavé investiční schéma. Nepůjde totiž o klasické dotace, ale o zvýhodněné „zelené“ úvěry. Takže jako investor si sáhnete na výhodné úroky a celkově pěkné podmínky, musíte ale investici provést tak, aby byla udržitelná a ekologická nebo třeba udělat nějaké ekologické opatření navíc.

No, a poslední zmínka – díky této velké strategii řešíme i velmi praktickou oblast recyklace odpadů, která už docela „jede“. Nedávno třeba evropským parlamentem prošel návrh, který jde proti řízenému zastarávání a různým „kazítkům“.

Tím bych uzavřel kapitolu velké, dlouhodobé strategie. Je myslím už srozumitelnější, proč je tak obecná. Má platit desítky let a nemůže příliš svazovat ruce ani členským státům, ani budoucím evropským politikům – budou přicházet nové technologie, nová řešení, která zatím neznáme, Je třeba být flexibilní. Jiná věc je, že se všichni musí do budoucna pohybovat v jejím rámci.

3) Krok tři: Každá Komise má své plány, tahle do roku 2030

A tady nám nastupuje druhá úroveň, takzvaná Zelená dohoda pro Evropu (European Green Deal). To je v podstatě vládní programové prohlášení, jen ho vydala Evropská komise. Je to tedy mnohem konkrétnější dokument, řekněme balík opatření. Definitivně byl schválený v roce 2019 a jeho slabinou je, že se podobně jako vládní programová prohlášení pořád vyvíjí v návaznosti na aktuální situaci. Na základě Zelené dohody přináší Evropská komise další legislativu, kterou řeší s evropským parlamentem a členskými státy.

Zelená dohoda byla přijatá v roce 2019, kdy stávající komisaři nastupovali do úřadu. Možná si ještě vzpomenete, že při té příležitosti vyhlásili stav klimatické nouze. Zelená dohoda už nemá tak obecné cíle, ve skutečnosti řídí a plánuje kroky velmi konkrétně k tomu, jaký má být v Evropě stav emisí k roku 2030.

Aktuálně počítá s tím, že do roku 2030 sníží Evropa produkci CO2 o 55 %. Ale pozor – o 55 % oproti základně z roku 1990! Realitou tehdy byly kouřící komíny i zastaralé fabriky, které přežívaly či zrovna krachovaly s už tehdy zastaralými technologiemi. Od té doby jsme pokročili mnohem dál, ve skutečnosti jsme od té doby snížili objem emisí jen z fosilních paliv o 40 %.

Ekonomika přitom rostla, průmysl se nezastavil, životní úroveň stoupala. Teď jsme s naším příspěvkem ke snižování emisí v cílové rovince, a ještě můžeme využít solidní investiční podporu.

Obecně má totiž Zelená dohoda dva základní pilíře. Za prvé: pracuje se zmíněnou investiční motivací, tedy aby na zelené změny bylo odkud brát. A za druhé, vychází z předpokladu, že když se někam dají peníze, musí také někdo zkontrolovat, zda jejich využití vedlo k cíli. S oběma principy souhlasím.

Co mě jako Ústečáka těší? Fakt, že evropské investice pamatují na regiony, které mají se závislostí na uhlíkové ekonomice větší potíže. Čili Evropa přímo cílí na pomoc například hornickým regionům, krajům, kde se tradičně těží uhlí. A tím se dostáváme ke třetí, nejpraktičtější a nejkonkrétnější úrovni klimatické politiky EU, kterou jsou konkrétní zákony a fondy na ochranu čistého ovzduší. Ono se to nezdá, ale i přes výrazné zlepšení nám dýchání škodlivin pořád zkracuje život, a to asi o 1000 let na 100 000 obyvatel. Jinými slovy, sto tisíc lidí v Česku zemře kvůli špatnému ovzduší o deset let dříve, než by bylo nutné.

4) Krok čtyři: Od plánů k projektům a prostředkům na jejich realizaci

Takže jak investovat, abychom se definitivně zbavili dopadů na zdraví i planetu, které v jednadvacátém století nemají v civilizaci co dělat? Nástrojů přináší Evropa víc, tím nejaktuálnějším je pro nás Fond pro spravedlivou transformaci (Just Transition Fund).

Jeho finanční logika je taková, že zafinancuje smysluplné inovace v regionech, které byly dosud závislé na těžbě uhlí. Investice mají jít do infrastruktury, modernizace firem, rozvoje nových technologií, ale taky do zvyšování kvalifikace lidí a do lepších pracovních míst. Cílem je, aby to nebyly „spotřební dotace“, které někam přitečou a v praxi se nic nezmění. Má jít naopak o peníze, které nastartují dlouhodobou proměnu k čistší, výkonnější, nezávislejší ekonomice. V České republice si na tuhle chytrou investiční podporu mohou sáhnout tři kraje – Moravskoslezský, Karlovarský a Ústecký. Úskalím trochu je, že projekty do tohoto fondu si musí kraje napsat samy. A tady bych rád skončil roli průvodce a navázal komentářem, který nemá znít tak depresivně, jak se možná na první čtení může zdát.

Když fond začal fungoval, snažili jsme se spolu s ostatními Piráty v Evropském parlamentu hlídat, aby v případě našich regionů všechno probíhalo hladce. Nabízeli jsme krajům rady, konzultace, podporu. Reakce byla ale v jednotlivých regionech odlišná. Moravskoslezský kraj například přišel s docela rozumným plánem, zapojili místní inovační centra, osahává si možnosti nových průmyslů a technologií, celkově jejich strategie má logiku. Naopak v Ústí vypracovali podněty bez účasti veřejnosti, pan hejtman otevřeně přiznává, že se radí s velkým těžkým průmyslem, a výsledkem je projekt, který nemá úplně konkrétní rozměry kromě motta „peníze potečou“.

My jako Piráti jsme se samozřejmě snažili vysvětlovat, že účast malých firem na přípravě těchto projektů je klíčová, protože peněz sem může přijít poměrně dost a pokud nebudou menším podnikům dostupné, prostě z toho lidé v tomto kraji nevytěží tolik, kolik by mohli. Je tu také riziko, že tyto peníze nakonec poputují do kapes těch velkých hráčů z průmyslu, kteří nám naopak závislost na uhlí zhoršují. Zkrátka hrozí, že peníze na odklon od uhlí naopak budou odkloněné do kapes uhlobaronů a dalších zavedených gigantů.

Proto nyní řešíme, aby celý proces čerpání z JTF podléhal silnější kontrole. Hejtman Ústeckého kraje po naší intervenci už slíbil nějaké pozitivní kroky, ale zatím je bohužel neudělal. Tak snad už brzy – když zvládly reagovat všechny světové státy, zvládli se domluvit politici v celé Evropě, zvládla se nějak domluvit i naše vláda, snad to nakonec zvládnou i v Ústí nad Labem.