(Foto: Stanislav Dusík, Lovosická Lovochemie, noční snímek. Přidána loga.)

Fond spravedlivé transformace má přinést zacílenou pomoc regionům, které jsou závislé na silně znečisťujícím průmyslu. Vyjednávání o konečné podobě fondu se blíží do finále a spolu s ním se začínají objevovat konkrétní regionální plány na investice do přechodu na bezemisní ekonomiku. Celkem je v Evropské unii vytipována stovka regionů, které splňují podmínky pro to, aby získaly finance z těchto speciálně určených evropských zdrojů. V Česku se konkrétně jedná o Karlovarský, Ústecký a Moravskoslezský kraj.

Server Seznam Zprávy minulý týden upozornil na projektový plán Ústeckého kraje, ve kterém se na předních místech –⁠ co se výše předpokládané investice týče –⁠ umístil vedle Lovochemie (patřící do koncernu Agrofert) také Unipetrol (ovládaný polskou vládou) či energetický gigant ČEZ. Informace vzbudila velký rozruch a rozhořčené reakce místních politiků.

Není se čemu divit: jakékoliv spojení firem z koncernu Agrofert se slovem „dotace“ vzbuzuje zaslouženou ostražitost. Je to cena, kterou platíme za předsedu vlády v masivním střetu zájmů, ale také za historicky mizerně nastavený systém dotací, který nahrává hlavně velkým firmám.

Jak vyplývá z grafu podílu jednotlivých odvětví na emisích skleníkových plynů v České republice, největší znečištění ovzduší má na svědomí energetika, s velkým odstupem následovaná dopravou a průmyslovou výrobou.

Zahrajme si teď na chvíli na ďáblova advokáta.

Podíváme-li se na největší znečišťovatele, zjistíme, že se –⁠ nepřekvapivě –⁠ velice často jedná o velké podniky, případně provozy, patřící do českých či zahraničních koncernů.

A ač mají být finance z Fondu spravedlivé transformace primárně určeny na pomoc malému a střednímu podnikání, zvyšování kvalifikace a rekvalifikace či na obnovu krajiny, je nasnadě, že chceme-li splnit unijní cíle snižování emisí, bez spolupráce s velkými firmami a koncerny se úplně neobejdeme. Všechno je ale otázka míry.

„Investice pro spravedlivou transformaci”

• Investice do technologií a infrastruktury pro dostupnou čistou energii, do snižování emisí skleníkových plynů, energetické účinnosti a obnovitelné energie

• Zakládání nových firem, např. prostřednictvím podnikatelských inkubátorů a poradenských služeb

• Podpora malých a středních podniků, včetně startupů, vedoucí k ekonomické diverzifikaci

• Zvyšování kvalifikace a rekvalifikace pracovníků

• Regenerace a dekontaminace lokalit, obnova krajiny, nové využití průmyslových objektů

• Výzkum a inovace, podpora přenosu vyspělých technologií

• Digitalizace a digitální konektivita

• Technická pomoc

• Posílení oběhového hospodářství, mimo jiné prostřednictvím předcházení vzniku odpadu, efektivního využívání zdrojů, opětovného použití, oprav a recyklace

• Pomoc při hledání zaměstnání uchazečům o zaměstnání

• Aktivní začleňování uchazečů o zaměstnání

Sama Evropská unie v dokumentu, který obsahuje pokyny pro investiční akce v jednotlivých regionech, připouští, že v českých „uhelných regionech“ nemusí podpora malého a středního podnikání stačit na pokrytí ztráty desítek tisíc pracovních míst, které jsou zde přímo i nepřímo navázány na těžbu uhlí. V dokumentu se píše: „Výjimečně, a je-li to nezbytné pro provádění místního plánu spravedlivé transformace, lze uvažovat o podpoře vhodných investic ve velkých podnicích.“

Transformace nebo status quo?

Tady však narážíme na jádro celého problému. Z vládních dokumentů, které máme k dispozici, totiž vyplývá, že minimálně v Ústeckém kraji si tuto výjimku vyložili po svém a z výjimečné podpory, která má být dobře argumentovaná, udělali standard.

Ústecký krajský zastupitel za Piráty Vít Rous nahlíží na plány kraje kriticky:

„Jsem si vědom toho, že předpoklad podpory pouze malých a středních podniků v podmínkách našeho kraje je obtížně udržitelný. Přesto se lze jen těžko smířit s tím, že peníze určené pro rozvoj strukturálně postižených regionů by měly být směřovány do vylepšení hospodaření soukromých společností a na rekultivační projekty, na které si firmy měly vytvořit rezervy samy. Není v tom žádná inovace, nic, co by jakkoli zlepšilo postavení obyvatel kraje –⁠ a právě tímto kritériem by se měla poměřovat každá taková veřejná podpora. Ve chvíli, kdy si vedení kraje stěžuje, že jiné projekty než od velkých firem stejně nemá k dispozici, je spíše na místě otázka, co můžeme udělat pro to, abychom to těm malým firmám nebo obcím ulehčili.“

Nesourodost předložených krajských plánů a odlišná úroveň detailů, do kterých byly jednotlivé projekty rozpracovány, dávají tušit, že dokumenty vznikaly pod časovým tlakem, bez jasně dané metodiky ze strany ministerstva a bez konzultace s veřejností. Do seznamu se tak dostaly především projekty ve vysokém stadiu připravenosti, které sice mají potenciál snížit emise skleníkových plynů či pomoci s obnovou krajiny, ale jejichž nositeli jsou bohužel v převážné většině velké firmy.

Jak upozorňuje Zuzana Klusová, zastupitelka za Piráty v Moravskoslezském kraji, s financováním z Fondu spravedlivé transformace se počítá například i pro sanaci enviromentálních a sociálních škod napáchaných těžařskou firmou OKD:

„Slovo spravedlnost má obzvláště v souvislosti s OKD ironický nádech. Spravedlivá transformace pro mě znamená šanci vrátit tomu slovu zpět svůj smysl. To bude možné ale jen ve chvíli, kdy desítky miliard z Evropské unie pomohou zlepšit nejen životní prostředí v kraji, ale také životní úroveň jeho obyvatel. V centru pozornosti během procesu transformace průmyslu a energetiky tedy musí být lidé a místní malé a střední podniky. Pokud znovu nasměřujeme většinu peněz velkým soukromým průmyslovým znečišťovatelům, kýžené proměny se nedočkáme.“

Transparentní plánování je základ

Nestačí ale jen dotace správně naplánovat a vypořádat se s mentalitou, že nalít miliardy do betonu a velkých projektů je nejjednodušší, a tudíž také nejschůdnější cestou. Stejně důležité je, aby se peníze skutečně dostaly k těm firmám nebo obcím, které finanční pomoc přetaví ve kvalitní projekty. Ďábel bývá v detailu –⁠ a toto jsou ty nejdůležitější „detaily“, na které by měl stát při definování podmínek podpory pamatovat:

• Jasně definované indikátory úspěšnosti projektu: Stát musí mít přehled o tom, který projekt funguje a který ne. Mezi tyto indikátory (ve firmách se jim říká KPI) může patřit snížení emisí v dané továrně nebo počet lidí zapojených do rekvalifikačního kurzu.

• Konec vrchnostenské mentality státu: Když stát poskytuje firmě podporu, mají táhnout za jeden provaz –⁠ navzájem se potřebují a je v zájmu obou, aby projekt dobře dopadl. Skončit by měly nesmyslné pokuty kvůli administrativním drobnostem. Nebo by měl stát podnikatelům vyjít vstříc, pokud chtějí projekt ukončit před plánovaným datem –⁠ s tím, že by vraceli jen část podpory, v závislosti na plnění indikátorů.

• Vytvoření kvalitního portálu pro žádosti o podporu: Tohle je dlouhodobý problém státu a nejen pokud jde o přidělování státní podpory. Většinu státních IT systémů lze charakterizovat jako „šrot za cenu Ferrari“. Drahé, ale k ničemu. Systémy jsou neintuitivní, člověk musí dlouze listovat nápovědou, než najde i ty nejzákladnější funkce.

I když výše zmíněné body mohou znít jako samozřejmost, v praxi to tak bohužel není. Výsledek je ten, že zde vzniklo zcela nové podnikatelské odvětví: dotační poradenství. Protože běžné firmy se v záplavě administrativy nemůžou vyznat, najímají si kvůli podání žádosti specializované firmy. Část přidělené dotace se tak utopí v provizích těchto firem, místo aby sloužila účelu podpory. A to rozhodně není něco, co po nás chce Unie. To si děláme sami.

Zelená dohoda pro Evropu bývá často přirovnávána k Marshallovu plánu v tom, že má potenciál stát se stěžejním impulsem pro Evropské hospodářství a připravit ho na výzvy klimatické změny.

Fond spravedlivé transformace je důležitým nástrojem, jak zajistit, aby přechod na nízkouhlíkovou ekonomiku proběhl i v těch nejchudších regionech Evropské unie s co nejmenšími socioekonomickými dopady.

Bohužel kvůli historicky špatné zkušenosti s investicemi do čisté energie (např. nechvalně proslulé solární dotace) a samozřejmě také se systematickým zneužíváním finančních prostředků EU společnostmi z Babišova impéria panuje v Česku obecně nízká důvěra v jakékoliv dotační programy. A při pohledu na postup vlády při přípravě plánu či na vleklé problémy s jakýmkoliv dlouhodobějším plánováním lze říct, že zcela oprávněně. To ale není problém investic, které naléhavě potřebujeme, to je problém státu, který chce nutně rozhodovat o věcech, o kterých rozhodnout neumí.

Největší výzvou teď bude uhájit prostředky na transformaci evropského hospodářství před největšími firmami i lobby betonářů a dalších zastánců megalomanských staveb. Tak, aby dotace opravdu mohly být použity na ochranu klimatu a zvýšení životní úrovně všech obyvatel.