U koho končí evropské dotace? Informace jsou rozsypané ve stovkách rejstřících

Zemědělce podporuje už od šedesátých let a příspěvky se postupně zmenšují – například ještě v roce 1985 tvořily 74 % z celého rozpočtu. Většina peněz z programu je vyplácena skrze tzv. přímé platby, které dostávají zemědělci podle rozlohy obdělávané půdy, o zbytek se mohou hlásit v dotačních programech (o problémech Společné zemědělské politiky si přečtěte zde). Politika soudržnosti zase vyrovnává rozdíly mezi regiony, a to skrze dotační programy, které možná znáte pod názvem strukturální a investiční fondy. Ukázalo se, že i přes mnohé reformy těchto gigantických programů, je pořád ve vyplácení minimálně 2,7% chybovost. To nezní jako moc, ale ve skutečnosti jde o obrovskou částku - jen v roce 2019 to dělá po celé EU 3,37 miliard eur.

A právě proto musí Evropská komise a ministerstva členských států kontrolovat, komu dotace přiklepnou, a proaktivně hledat chyby a podvody. Jako vždycky je v tom háček. EU má obrovský problém s mapováním, v čí kapse dotace vlastně končí. Údaje o příjemcích evropských peněz jsou totiž rozesety v minimálně 292 regionálních, národních a meziregionálních rejstřících.

Roztříštěnost ale není jediný problém. Většina rejstříků se také špatně používá, uživatelé v nich nemohou informace snadno třídit nebo vyhledávat. Není ani jasné, v čí kapse evropské peníze nakonec skončily. Skuteční vlastníci firem se často schovávají za spletenci menších společností a žádný z rejstříků příjemců dotací o nich neinformuje, protože to ze zákona není povinné. V EU fungují ještě paralelní rejstříky skutečných majitelů firem, které musí přiznat všichni příjemci evropských dotací. V České republice je ale tento rejstřík neveřejný. Takže to, že je Andrej Babiš konečným příjemcem dotací pro firmy z holdingu Agrofert, byste ve veřejných rejstřících hledali marně. Ještěže se dá podívat například do toho slovenského.

Jasné není ani to, na jak dlouho je třeba informace ve veřejných rejstřících uchovávat. Pravidla společné zemědělské politiky udávají minimální dobu 2 roky po proplacení dotace, evropská směrnice proti praní špinavých peněz zase minimálně 5 let. Hádejte, jak to vyřešily české úřady? Státní zemědělský a intervenční fond, který je za sdílení dat o příjemcích zemědělské podpory odpovědný, příjemce dotací uvádí na webu jen za uplynulé dva roky. Informace o přímých příspěvcích podle rozlohy půdy zmizely v roce 2017 z jeho webu úplně. Pravidla politiky soudržnosti dokonce žádnou minimální dobu uchovávání informací neudávají.

Autoři z think tanku CEPS pro účel studie už několik měsíců stahují data o konečných příjemcích ze stovek rejstříků. Bez velkého úspěchu. Setkávají se s tím, že jsou data nedostupná, nekvalitní nebo nečitelná. Evropská komise přitom má nástroj, který pomáhá podvody a korupci identifikovat, a dokonce jim předcházet. Členské státy ho ale odmítají používat nebo s ním své rejstříky alespoň synchronizovat.

Evropská unie potřebuje centrální databázi všech projektů realizovaných z evropských peněz. Máme skvělou příležitost inovovat způsob, jakým analyzujeme data – nabízí se třeba využití umělé inteligence. To ale nepůjde bez toho, aby byly informace v databázi otevřené, strojově čitelné, přístupné a vyhledatelné. Databáze také musí informovat o konečných příjemcích dotací, nebo alespoň poskytnout detaily, na základě kterých je bude snadné dohledat. Musí se také konečně vyjasnit minimální doba, po kterou se musí informace o příjemcích evropských peněz uchovávat, přičemž je to ideálně minimálně pět let – aby se v případě podezření na problémy stihl udělat audit.