Je třeba říct si to přímo a bez vytáček: Česko patří do eurozóny

• V Česku se zdražuje rychleji – „naše“ česká inflace je totiž dlouhodobě nad průměrem eurozóny (viz grafika). I srovnání s nám blízkým Slovenskem tento trend podtrhuje: od roku 2005, kdy Slovensko vstoupilo do „předpokoje“ eura – tzv. ERMII, fixního směnného kurzu slovenské koruny s eurem –, se růst cen stabilizoval a dlouhodobě je spíše nižší než v (neeurovém) Česku. Závěr? Koruna ztrácí na hodnotě rychleji.

• Česká republika platí víc za státní dluh než státy eurozóny. Z rozpočtu tak musí jít víc peněz na umořování dluhu. Na ostatní věci, třeba na férové platy zdravotníků nebo na důchodový systém, pak chybí peníze. Čísla Bloombergu o desetiletých dluhopisech mluví jasně: Slovensko si půjčuje za 0,05 %, Německo s úrokem -0,11 % za dluh dokonce inkasuje a i obávané Řecko si půjčuje za přívětivých 1,30 %. Jak jsou na tom „korunoví“ Češi? Půjčujeme si za 2,68 % čili oproti Řecku za víc než dvakrát tolik. Spekulantům se možná koruna vyplácí – našemu rozpočtu už ale těžko.
• Hlas Česka je v Evropě málo slyšet. Kromě absencí Babišových ministrů se totiž dobrovolně – kvůli našim vytáčkám kolem eura – neúčastníme ani jednání eurozóny. Státy platící eurem se totiž pravidelně scházejí a koordinují své postoje (nejen) v ekonomických otázkách (naposledy řešily například společný postup proti zdražování energií). Díky svému kolektivnímu vlivu na ekonomiku i na unijní záležitosti je tak eurozóna klíčovým hráčem v dalších evropských institucích. Můžete se vsadit, že když se eurozóna na něčem shodne, zbytek Unie a jejích orgánech jí bude pozorně naslouchat. Česko navíc nemá ani své zastoupení v Radě guvernérů Evropské centrální banky, která určuje měnovou politiku Eurozóny, a má tak neopomenutelný vliv na ekonomiku ČR. No – nevím, jestli se vám takové „o nás bez nás“ zdá jako znak „nezávislosti“ koruny. Mně teda ne.

Má ale teď vůbec cenu vytahovat euro? Já si myslím, že má: v příští vládě to bude mít euro zatraceně těžké – nedostalo se koneckonců ani do programových priorit možné budoucí koalice. O to víc bychom o jeho přínosech měli mluvit – nejen, aby na ně nezapomněli noví ministři, ale abychom si i my připomínali, proč jsme se k jeho přijetí vlastně zavázali.

Výhody našeho členství v nejsvobodnějším a nejbohatším uskupení zemí na naší planetě bychom měli plně zužitkovat. Dlužíme to naší zemi i našim občanům. Jak už totiž víme, dohánění západních platů jde těžko i bez eura. Dělá se to ale ještě hůř, když nám v Evropě zároveň ujíždí vlak.