Když jsem psal v červenci o kauze první článek, netušil jsem, že bude v listopadu vše při starém. Kdo za to může? Proč zrovna Slovensko? A co se musí stát, aby už nikdy nedošlo k podobnému podvodu? Pro představu, do kauzy bylo zapleteno přes 100 podniků a výše úplatků (podle dosud získaných informací) vystoupala nad 11 milionů eur.

Na úvod trochu opakování. Celý skandál vznikl v prostředí slovenské Zemědělské platební agentury, instituce zodpovědné za přerozdělování stovek milionů eur, které na Slovensko proudí kvůli podpoře zemědělství a rozvoji venkova. Korupční schéma fungovalo čtrnáct let a zakládalo se na jednoduchém principu. Osoby s vazbami na slovenské oligarchy a politické strany SMER a Slovenská národní strana si základaly zprostředkovací agentury na dohazování dotací. Skrze své lidi na ministerstvu měli přístup k interním pravidlům a kritériím hodnocení. Jimi vypracované žádosti byly mnohem úspěšnější než žádosti ostatních, kteří se k evropské i státní podpoře snažili dostat bez tohoto druhu „asistence“. Úředníci si za zprostředkování účtovali tučné poplatky. V policejní síti uvízli vysocí státní úředníci, právníci s vazbami na politiky i oligarchové.

Kauza Dobytkár je také propojená s vraždou novináře Jána Kuciaka v roce 2018. Kuciak před smrtí psal právě o masivních podvodech s přímými platbami do zemědělství. Jedním ze zadržených v kauze Dobytkár je Norbert Bödör, jehož bezpečnostní služba se pravděpodobně podílela na sledování novinářů pro Mariána Kočnera.

Co se stalo od července?

Za posledních několik měsíců sice došlo k několika významným posunům, žádný z nich ale nepřipomíná skutečnou systémovou reformu, kterou Slovensko v oblasti rozdělování dotací nutně potřebuje.

Na Zemědělské platební agentuře proběhlo v tomto roce několik rychlých personálních změn, což svědčí o nestabilitě a problematické reformě úřadu. V dubnu 2020 byl z čela agentury odvolán Juraj Kožuch, který agenturu vedl od roku 2016 a který dnes čelí obvinění z korupce. Na úřadu po odvolání ještě zůstal jako (pozor, to není vtip) ředitel sekce přímých plateb, moc se tam ale neohřál. Jen o pár dní později ho zadržela elitní policejní jednotka. Na jeho místo nastoupila Beatrix Galandová, už v půlce května ale byla odvolána a její místo přebral Tibor Guniš. Jeho záměrem bylo z agentury učinit „partnera, ne postrach zemědělců na Slovensku“. Už na začátku září ale vyjádřil zájem odejít z osobních důvodů a zůstává pouze do doby, než bude nalezen vhodný náhradník. Mluví se o tom, že rezignace Guniše je důsledkem nepopularity ministra zemědělství Jána Mičovského (OL'aNO), kterého veřejnost podezřívá z dosazování „svých“ lidí do vysokých úřednických pozic. Guniš ihned po nástupu do agentury zadal hloubkový interní audit, jehož výsledky ale nejsou veřejné (!).

Kauza Dobytkár se týká dvou druhů zemědělské podpory z Evropské unie. Za prvé jde o tzv. přímé platby, které jsou v rámci společné zemědělské politiky a dostávají je zemědělci podle rozlohy obdělávané půdy. Druhým typem jsou dotace z investičních a strukturálních fondů, do kterých se žadatelé hlásí s různými projekty.

Na říjnovém výboru pro rozpočtovou kontrolu jsem se dozvěděl, že Evropská komise sice Slovensku pozastavila vyplácení dotací na první pololetí roku 2020, týká se to ale pouze dotací na rozvoj venkova. Vyplácení přímých plateb zemědělcům přerušeno není, nedošlo přitom k zavedení žádných kontrolních mechanismů, které by zabránily dalším podvodům. Evropské prostředky dál mohou končit v rukou mafie. Slovenská pirátská strana dokonce vyžaduje od Evropské komise, aby převzala správu rozdělování dotací na Slovensku. Víc o tom, jak přesně (ne)funguje systém sdílené správy, si můžete přečíst v tomto článku. V dlouhodobém měřítku je nicméně třeba zavést takové kontrolní mechanismy, které zneužívání evropských peněz zabrání. Pokud jsou dobře nastaveny, má systém rozdělování dotací místními úředníky smysl. Právě oni by totiž měli nejlépe vědět, co daný region potřebuje.

Nečinnost Evropské komise je alarmující. O problémech s rozdělováním dotací na Slovensku ví od roku 2016. Namísto razantního zásahu kauzu v podstatě přehodila na evropský protikorupční úřad OLAF, který sice na Slovensku vede devět nezávislých vyšetřování týkajících se podvodů s dotacemi, za dlouhé čtyři roky ale slovenským úřadům a soudům nedodal žádná systémová doporučení. Slovenská strana v tuto chvíli pracuje na vlastním forenzním auditu. Platební agentura je navíc od půlky října v probaci, tedy v jakési zkušební době, během níž musí agentura provést konkrétní změny ve svém fungování, má omezený rozsah činnosti a bedlivě ji sleduje Miniserstvo zemědělství.

Forenzní audit je audit finančních, obchodních, účetních a podobných dokumentů. Používá se například při vyšetřování podezření z korupce či účetních podvodů.

Jde to i jinak

Slovensko při rozdělování přímých zemědělských dotací čelí poměrně specifickým problémům. Jedním z největších průšvihů je tzv. land grabbing. Cca 20 % půdy je vlastněno státem a 80 % zemědělců obhospodařuje půdu, kterou nevlastní, ale pouze pronajímá. Ve smlouvách jsou nejasnosti, drobní zemědělci se potýkají s vyhrožováním a nečinností státu. Často stačí, aby někdo rozporoval právo zemědělce na hospodaření na půdě, a dojde k pozastavení plateb. Spory o půdu se táhnou a malý zemědělec může mezitím může přijít o živobytí. V letech 2015–2019 dle zjištění Nejvyššího kontrolního úřadu dokonce nemuseli žadatelé o zemědělskou podporu z EU vůbec dokazovat svůj vztah k půdě, na kterou dotace požadovali.

Změnu by měl přinést Úřad evropského veřejného žalobce, který začne plně fungovat od konce roku 2020. Bude moct řídit trestní vyšetřování, zatýkat podezřelé a zmrazovat účty, což povede k úspěšnějšímu stíhání finanční kriminality a snadnějšímu vymáhání ztracených peněz. Zasáhne hlavně v případech, kdy je podezření na nečinnost místních institucí. To je i případ této kauzy, o problémech v Zemědělské platební agentuře se mluvilo roky, slovenská justice a policie ovšem nekonaly až do smrti Kuciaka.

Z podnětu slovenské i evropské strany bylo také iniciováno vytvoření dvou akčních plánů pro zlepšení fungování dotační správy na Slovensku. Tyto plány ale bohužel nejsou veřejné a veřejnosti není znám ani jejich časový rozvrh. Nemůžeme si dovolit čekat na řešení tohoto problému dalších několik let.

Členské státy by také měly povinně zveřejňovat seznam konečných příjemců dotací. V současnosti chybí transparentnost v tom, kam finanční prostředky putují poté, co jsou rozděleny vnitrostátním orgánům, jako je slovenská Zemědělská platební agentura.

Na závěr je třeba si uvědomit, že problém není v tom, že Evropa podporuje zemědělce. Jen ona podpora musí směřovat tam, kde je jí opravdu potřeba – malým zemědělcům, kteří pomocí ní mohou obstát v konkurenčním prostředí. Je nutné rychle zavést mechanismy, které ochrání peníze evropských občanů a obnoví jejich důvěru v to, že státní úřady chrání občanské zájmy.