PPEU

Klimatický speciál, díl 1: Vymyslela si na sebe Evropa zbytečný bič?

Klimatický speciál, díl 1: Vymyslela si na sebe Evropa zbytečný bič?

2021-05-18

Možná jste v médiích zaznamenali, že se Evropa, USA, Čína a další světové síly zavázaly snižovat své emise skleníkových plynů.

Ze všech koutů světa zaznívají různá čísla – osekat emise na polovinu, dosáhnout uhlíkové neutrality… Ambiciózní plány na snižování emisí budí u části lidí obavy. Znamená to, že se bude zavírat průmysl, zdražovat energie a veškeré zboží? Pojďme se věcně podívat na to, co to vlastně emise jsou, jak se dají omezit a k čemu to povede.

V dnešním článku se zaměříme na to, proč se emise řeší a jak na tom s jejich množstvím jsme.

1) Co to jsou emise?

Tenhle termín možná znáte z devadesátých let, kdy se u nás hodně řešilo znečištěné ovzduší. Hlavně v Moravskoslezském a Ústeckém kraji bylo ve vzduchu takové množství škodlivin (oxidu siřičitého, benzoapyrenu, pevných částic jako prach a popel), že to vedlo kromě zvýšeného výskytu astmatu a rakoviny až k tomu, že tu na svět přicházely nemocné děti. Program Teplice ukázal, že se v místech s vysokou koncentrací škodlivin ve vzduchu rodilo mnohem víc dětí s nízkou porodní vahou a respiračními onemocněními, než v krajích se zdravějším vzduchem. Kvůli špatnému vzduchu, znečištěnému agresivní průmyslovou výrobou, nepoznaly statisíce lidí, jaké to je žít bez problémů zdravý život – nemluvě o jejich rodinách a blízkých.

Tyto emise jsme v devadesátých letech odbourali poměrně rychle. Během prvních pár let (1990–8) klesal objem produkce některých škodlivin o desítky procent ročně. Jak v Moravskoslezském, tak v Ústeckém kraji je dnes objektivně lepší vzduch než před 30 lety.

emiseso2.png

2) Co to jsou emise CO2?

S čím máme problém dnes, a to nejen v České republice, jsou emise takzvaných skleníkových plynů, hlavně oxidu uhličitého (CO2). To je plyn, který vzniká spalováním. Takže ve všech motorech na benzín i diesel, kotelnách, teplárnách, při výrobě cementu, železa a oceli, ale také v pivovarech, rafinériích nebo chemičkách. Tady se můžete podívat, kde a kolik ho vytvoříme u nás. Oxid uhličitý naším plicím neposlouží k dýchání, ale jinak jim přímo nijak zásadně neškodí. Jeho nebezpečí je jinde. Společně s vodní párou, methanem, ozonem a dalšími podobnými plyny vytváří skleníkový efekt. To je jev, při kterém na planetě roste teplota. Skleníkové plyny totiž mají zvláštní fyzikální vlastnosti, díky kterým zachycují infračervené záření od Země, umožňují jeho proměnu na teplo a to potom ohřívá atmosféru. Takže pokud jste si v devadesátých letech spojovali se slovem „emise“ zničené plíce, rakovinu a nemoci dýchacích cest, je dobré si uvědomit, že u těch „dnešních“ emisí jsou následky stejně hrozivé, ale přijdou odjinud.

Když bude na planetě trvale růst teplota, povede to k vysychání půdy a celkovému nedostatku vody, o kterou se budeme prát všichni. Stromy v lesích nebudou mít dostatek přirozených živin z mízy a snadno je zničí kůrovec nebo jiní škůdci. Kvůli vyšší teplotě nevydrží na svém stávajícím místě žít a růst to, co tam roste a žije teď. Protože tam nebude co jíst, co pít, jak přežít. Část živých tvorů, včetně člověka, to vyřeší migrací do lepších podmínek. Některé živočišné druhy se nezvládnou přizpůsobit dost rychle a nevratně o ně přijdeme. Čím víc tepla vypustí skleníkové plyny do atmosféry, tím větší prostor pro extrémní výkyvy počasí. Ty na nás totiž neposílá vyšší moc, ty jsou přímo úměrné množství volné energie v atmosféře. Jednoduše shrnuto, „dnešní“ emise mohou způsobit, že místo zničených plic budou zničené lesy, místo rakoviny vymírání živočišných druhů, neúrodné počasí s velkými výkyvy, ztráta obyvatelné půdy a sucho.

S oxidem uhličitým je problém v tom, že ho vzniká moc a z atmosféry se velmi pomalu odbourává, na rozdíl třeba od vodní páry. Normálně totiž skleníkové plyny v atmosféře pomáhají udržovat teplotu, na kterou jsme zvyklí. Bez skleníkových plynů by na zemi bylo okolo -18 stupňů Celsia. Jenže když je oxidu uhličitého moc, způsobuje, že teplota na planetě roste dál. Dobře, řeknete si, až tu bude opravdu horko, dočasně emise snížíme a teplota se zase srovná. Ne, takhle to nefunguje. Existuje určitá hranice toho, kolik může být v atmosféře CO2, aby ten plyn fungoval správně a „oteploval“ naši planetu konstantně na příjemných cca 14 stupňů. Když se dostane nad tuto hranici, začne ji zahřívat nekontrolovatelně. Víc a víc (pusťe si třeba tohle video nebo, pokud radši čtete, koukněte na leták Akademie věd). A my jako civilizace už s tím nebudeme moct nic udělat. Pokud by se tato předpověď naplnila, stali bychom se jen bezmocnými svědky ekonomického, environmentálního a civilizačního kolapsu s nezměrnými škodami. Čtyřiadevadesátiletý britský přírodovědec David Attenborough o tomto scénáři natočil celovečerní film, koukněte klidně i jen na trailer. Nebo se podívejte na záběry z map Google, jak se změny už projevují v ubývání lesů. Tohle je prostě velké. Nekontrolovatelný „zahřívací automat“ by přinesl ještě větší škody než pandemie koronaviru, a na obzoru by nebylo žádné řešení typu vakcíny.

3) Kde se vzalo tolik emisí CO2?

Emise CO2 tedy neřešíme kvůli špatnému vzduchu. Řešíme je kvůli půdě, vodě a celkovým podmínkám pro život na téhle planetě. O tom, že příliš mnoho oxidu uhličitého může způsobit „samozahřívací“ efekt, se ví už dlouho. Poprvé se tahle myšlenka objevila před víc než 100 lety. Ale tehdy to byla teorie. Průmysl byl v plenkách a nikdo nečekal, že by mohlo přibýt tolik motorů, kotelen, provozů, ve kterých se něco spaluje a vzniká při tom tento plyn. Jenže přesně to se stalo.

fosilnipalivaemise.png

Že vám to připomíná pandemickou křivku? Ano, výroba založená na spalování fosilních paliv se v minulém století taky organicky rozšířila po celé planetě. Dlouho tady nebyla jiná cesta, jak zvýšit produkci a zlepšit životní standard lidí. Fosilní průmysl měl svým způsobem monopol na blahobyt. Technologie pro výrobu, dopravu nebo energetiku s minimálními emisemi CO2 se začaly rozvíjet až teprve od 60. let minulého století. Teprve od 80. let se emisemi zabývá OSN. A teplota nám v mezičase roste (ne náhodou má tenhle graf stejnou vývojovou dynamiku jako vývoj emisí).

S rostoucí teplotou planety sílí mezi vědci, politiky, podnikateli i normálními lidmi na celém světě znepokojení a vůle začít problém konečně doopravdy řešit. Před 100 lety to byla zajímavá teoretická úvaha, protože produkce emisí byla řádově menší (celosvětový roku 1900 vznikalo 1,765 % současných emisí). Jenže dnes jsme zhruba v místech, kam si tehdejší fyzikové troufali zajít jen v nejodvážnějších modelech na papíře. Navíc dnešní úroveň technologií už umožňuje udělat změnu ve velkém. Nenajdete jedinou oblast průmyslu, logistiky nebo energetiky, kde by fosilním palivům nekonkurovala jiná technologie. Je to jen otázka vhodného řešení a ochoty do něj včas investovat. Proto se letos k jednomu stolu posadili zástupci Evropy, Číny, Brazílie, USA a dalších velmocí a shodli se spolu na konkrétních cílech snížení emisí. A proto byla před několika lety uzavřena Pařížská dohoda, pod kterou se podepsalo 155 států, na jejichž území dohromady vzniká 90 % všech dnešních emisí. Dostáváme to pod kontrolu. Všem totiž začíná být jasné, jak velký by to byl průšvih, kdyby se nám to nepovedlo.

4) Jak se dají emise CO2 snížit?

Řeknu vám, jak se to udělat nedá. Nedá se okamžitě a všechno bez náhrady vypnout. Celá naše stávající ekonomika vyrostla na průmyslu, ten hraje dodnes obrovskou roli v tom, kolik lidí má kde práci a jak jsou které státy bohaté. Vypnout ze dne na den všechny fosilní provozy a ničím je nenahradit by přineslo jen zmatek a úpadek. Takže se to nesmí dít tak, jako když vláda v České republice zavírá obchody a vyhlašuje nouzové stavy. Chce to kombinaci promyšlených a kvalitních zákonů, kontroly jejich dodržování a taky pozitivní finanční motivace, aby všichni na trhu viděli, že se snížení emisí ekonomicky vyplatí. A právě k tomu EU směřuje jak v rovině opatření, tak v nastavení investic.

Přechod na udržitelnou ekonomiku nemusí znamenat škrty a omezování, naopak může přinést inovace, nová pracovní místa a lepší životní standard. Ohlédněte se do doby těsně předtím, než vypukla pandemická krize. Ekonomika rostla, emise klesaly. Ano, v Evropě se nám v uplynulých 15 letech podařilo snížit objem vytvořeného CO2, mimo jiné díky takzvaným emisním povolenkám. EU je zavedla v roce 2005 a mezi lety 2008–16 vedly k úspoře asi 1 miliardy tun emisí. Od zavedení emisních povolenek klesl objem vytvořeného CO2 v evropských státech o víc než 25 %. Možná vám to číslo nepřijde velké, ale fakt je, že jsme uvedli do chodu vůbec první tržní systém snižování emisí na celém světě. Inspiroval vznik podobných nástrojů jinde a dodnes je největší. A proto se na jeho fungování v příštím díle zaměříme podrobněji.