METAN: V čem je nebezpečný a jak nám pomůžou satelity

Jedním takovým tělesem je i „Expert group on Gas“, tedy Expertní skupina pro plyn, která se schází přibližně každého čtvrt roku a projednává záležitosti spojené s dekarbonizací ropného a plynárenského sektoru.

Na setkání expertní skupiny 4. června jsme diskutovali o několika důležitých tématech: regulace emisí metanu, stav současné legislativy a chystaných revizí systému emisních povolenek, možné dopady dekarbonizace energetiky na chudší regiony a skupiny obyvatel.

Metan je jakýmsi „slepým místem“ současných evropských regulací a ačkoliv ho většina vzniká v zemědělství a při nakládání s odpady, sektor energetiky je hned na třetím místě. Ale zatímco u zemědělství a odpadového hospodářství poměrně přesně víme, kde a kdy metan uniká do ovzduší, v energetice poněkud tápeme. Jak je to možné?

Evropská unie je jedním z největších dovozců plynu – dovážíme kolem 80 % naší celkové spotřeby. A to je opravdu problém. Při výrobě a přepravě plynu totiž celkem běžně dochází k únikům metanu – někdy jsou to havárie potrubí, jindy jeho cílené vypouštění. Několik studií navíc prokázalo, že státy ohlašují mnohem menší úniky, než ve skutečnosti jsou. Na evropském trhu pak končí produkt, za nímž stojí obří znečištění.

Jen pro připomenutí – metan pohlcuje teplo asi 20x lépe než oxid uhličitý a jeho produkce se v posledních pětatřiceti letech neustále zvyšuje. Pokud se tedy na evropské a světové úrovni urychleně nedomluvíme na tom, že emise metanu razantně snížíme, nebudeme moci dodržet podmínky Pařížské dohody. A zničíme si životní prostředí.

_Co je tedy potřeba udělat? _

Emise metanu musíme řešit i při nastavování pravidel, stejně jako řešíme oxid uhličitý. A k tomu potřebujeme kvalitní data. Je zřejmé, že se nelze spoléhat pouze na reporty jednotlivých zemí – potřebujeme nezávislé a zároveň dostatečně bohaté informace o tom, kde k únikům metanu dochází. Zde mimochodem nabízí zajímavou možnost satelitní pozorování z vesmíru. Jeden takový satelit již na oběžné dráze máme a na podobném projektu pracuje také NASA. Velikou výhodou tohoto způsobu pozorování je především to, že dokáže zmapovat oblaka metanu s rozlišením přibližně 25–30 m. Pomůže nám tak například identifikovat takzvané super-emitenty: tedy relativně malý počet zdrojů (továren a jiných zařízení), které vypouští vysoké procento celkových emisí metanu.

Dobrou zprávou je, že důležitosti řešení otázky emisí metanu si je vědoma i Evropská komise. Strategie, kterou publikovala v říjnu loňského roku, je dobrým počátečním bodem pro další diskuze. Jsem také zvědav na výsledky studie, jejíž závěry bychom měli dostat v nejbližších měsících. Měla by obsahovat zhodnocení stávající politiky a dobrovolné iniciativy průmyslu z celého světa a politická doporučení pro EU, včetně regulací pro monitorování, měření a detekci úniků metanu z různých zdrojů.

Nová legislativa by měla být součástí iniciativy Fit For 55, včetně mnoha legislativních opatření, jejichž změny či revize nás čekají v následujících týdnech a měsících. Jde například o revizi systému emisních povolenek, zavedení uhlíkového cla či představení klimatického zákona. Je toho opravdu hodně, ale je bezpodmínečně nutné, abychom evropskou legislativu dostali do shody s novými klimatickými cíli.

A právě zvýšené ambice Evropské unie v oblasti ochrany životního prostředí a řešení klimatické krize bývají často spojovány s rostoucími cenami energií. Problematice jsem se podrobněji věnoval v tomto článku. Energetickou chudobou je již nyní ohroženo mezi 50 a 125 miliony obyvatel, nejvíce dle Eurostatu v Bulharsku, na Kypru, v Řecku a Portugalsku, poměrně vysoká čísla vykazuje také sousední Polsko. Spíše než podnebí je zde spojovací linkou síla ekonomiky. Zjednodušeně: čím zaostalejší průmysl, tím horší.

Jak vyplynulo z debaty, všichni si uvědomujeme riziko toho, že energetické firmy mohou náklady na novou infrastrukturu přenášet na koncové zákazníky. Cílem vlád jednotlivých členských států by tak mělo být také dohlédnout na to, aby se tak nedělo a aby náklady na výstavbu nové infrastruktury, případně přizpůsobení té stávající, nesli ti, kdo z ní nakonec budou nejvíce těžit.

Obloukem jsme se tak dostali k tématu, které v Česku nyní řešíme poměrně intenzivně: přípravu Národního plánu obnovy a Plánu spravedlivé územní transformace. Právě druhý jmenovaný má pomoci ke zlepšení životní úrovně v regionech, které jsou silně závislé na uhelném a silně znečišťujícím průmyslu. Všeobecná shoda na tom, že tyto evropské peníze je potřeba dostat zejména k lidem a malým a středním podnikům, je dobrým znamením.

Na nás už je celý proces v Česku pohlídat a požadovat, aby příprava těchto plánů probíhala transparentně a s co největším zapojením široké odborné i laické veřejnosti.