Mimořádná krize má za následek mimořádnou reakci Evropy. Společná evropská půjčka ve výši 750 miliard eur dává státům možnost transformovat své ekonomiky na moderní, digitální a udržitelné. A je jen na jednotlivých státech, jak s touto možností naloží.

Tento článek je ale o tom, jak nový dluh splatit. Schválený dokument nazvaný Next Generation EU totiž mluví jasně: „Nový dluh nebude splacen později než v roce 2058“. Evropská unie se proto zavázala, že začne připravovat návrhy nových vlastních zdrojů. Příjmy z nových celoevropských daní by šly přímo EU. Podobně dnes fungují cla - ty posílají členské země rovnou do evropského rozpočtu. Zdaleka největší část rozpočtu ale tvoří příspěvky jednotlivých států podle velikosti jejich ekonomiky.

Je třeba říci, že nové daně nejsou nezbytně nutné a dluh jde splatit i bez nich. Například tak, že EU sníží výdaje na dotace nebo na zemědělskou politiku a dluh splatí z těchto úspor. Můžeme si proto dovolit být kritičtí a výhodnost nových daní porovnávat s existujícími alternativami.

Digitální daň: Bič na Google a Facebook?

Digitální daň je asi nejvíce diskutovaným novým zdrojem. Má jít o daň z digitálních služeb, jako jsou cílená reklama, prodej uživatelských dat nebo zpřístupnění digitálních rozhraní (pod tou poslední položkou si představte třeba předplatné Netflixu). Evropská komise již dříve představila konkrétní legislativní návrh, který by digitální daň zavedl. Týkala by se jen těch největších firem, s obratem nad 750 milionů eur a šlo by o 3% daň z obratu z výše zmíněných služeb. Daň z obratu místo ze zisku je v podstatě už z definice provizorní řešení, The Economist jej trefně nazval „quick and dirty“. Ani EU se netají tím, že pro skutečně systémové řešení je třeba dohodnout se i s Amerikou, kde drtivá většina digitálních firem sídlí. Řešení na této úrovni je ale daleko a podpora zatím není ani pro evropské řešení.

Některé země se rozhodly nečekat na společnou iniciativu a daň zavést samy - včetně Česka. Návrh je teď v parlamentu, a počítá s ním dokonce i návrh rozpočtu na příští rok: Digitální daň by měla do státní kasy přinést 2,5 miliardy korun. Návrh ale počítá se sazbou 7 %, což je přehnané a oprávněně to kritizují i čeští Piráti. Jde totiž opět o daň z obratu a ta může de facto znamenat i několikanásobnou daň z příjmu. Dává tedy smysl sazbu snížit na úroveň návrhů v jiných zemích – na 5 nebo 3 procent.

Myslím si, že digitální daň potřebujeme. Daňový účet Googlu nebo Facebooku v ČR je opravdu směšný - Google zde běžně platí 30x méně než český Seznam, přitom tržní podíl mají skoro stejný (v roce 2019 byl rozdíl v zaplacené dani trochu menší). Na úrovni EU je situace podobná - efektivní zdanění digitálních firem je v průměru jen 9,5 %, zatímco ostatních podniků 23%. Ano, jde o provizorní řešení, ale i to je lepší než žádné. A může to urychlit hledání dlouhodobých řešení, jako je společný základ daně z příjmů na úrovni EU. Návrh evropské digitální daně navíc obsahuje klauzuli, podle které se daň automaticky vypne po nalezení řešení na úrovni OECD.

Je ale potřeba si uvědomit, co to v praxi bude znamenat. A Google to dal dost jasně najevo. Jak upozornil můj kolega ze sněmovny Ondra Profant, Google rozeslal svým inzerentům informaci, že navýší své sazby přesně o výši digitální daně. To je asi přirozená reakce a zároveň snaha ukázat, kdo je tady šéf. Na hry Googlu ale nesmíme přistupovat. I tohle je totiž způsob, kterým digitální daň plní svůj cíl - narovnává podmínky pro velké digitální firmy a jejich konkurenci. A pokud od Googlu začnou inzerenti odcházet, bude nucen své sazby zase snížit.

Daň z plastů

Evropa si stanovila poměrně ambiciózní cíl zavést daň z nerecyklovaných plastů už od ledna 2021. Vypadá to, že se jí to povede, plastová daň má podporu mezi členskými státy a EU již pracuje na konkrétním návrhu. Členské státy by měly z každého kilogramu nerecyklovaného plastu odvést do unijního rozpočtu 80 centů. Jak (a jestli vůbec) by tuto daň po výrobcích vymáhaly, by bylo rozhodnutí každého státu. Logika za daní je pak jednoduchá – plasty s sebou přináší náklady na jejich odstraňování, které musíme platit všichni.

Přiznám se, že přes správný princip jsem z tohoto návrhu na rozpacích. Plastová daň je sice mezi členskými státy nekonfliktní, ale možná právě proto, že je celkem k ničemu. Problém je v tom, že daň budou platit členské státy, které budou mít dvě možnosti. Buďto neudělají nic a daň prostě odvedou ze státního rozpočtu (to avizovalo třeba Rakousko), ale v takovém případě daň nebude mít žádný motivační efekt. Nebo se státy rozhodnou daň vymáhat po výrobcích nebo spotřebitelích plastových výrobků. To bude znamenat rozdílnou regulaci v každé zemi a administrativní náklady na straně firem i státu. Myslím, že by se Komise neměla snažit daň z plastů zavést co nejdřív, ale raději připravit komplexní návrh včetně jednotného systému výběru.

Na druhou stranu i současný návrh může tlačit státy k tomu, aby vytvořily co nejvhodnější podmínky pro recyklaci, a snížily tak svůj daňový účet. Přesto se nemůžu zbavit dojmu, že potenciál plastové daně zůstal nevyužit.

Daň z finančních transakcí

Tato daň je v textu EU zmíněna jen velmi opatrně, jen jako možná alternativa. Z každého nákupu a prodeje akcií by se odvedla daň 0,1 %, v případě finančních derivátů 0,01 %. Zní vám to jako směšně málo? Ne pokud těch transakcí uděláte za den několik milionů jako tzv. high-frequency trading (HFT) firmy. Právě ultra rychlé obchodování je něco, co nemá samo o sobě žádný zásadní přínos a jsem si celkem jist, že svou roli v cenotvorbě by trh zvládl i za méně než miliony transakcí denně. Myšlenku tyto firmy zdanit, a snížit tak výkyvy na finančních trzích, bychom proto určitě měli diskutovat a lépe probrat.

Více než u jiných daní zde platí, že ďábel je v detailu. Případný návrh by musel být napsán tak, aby jej nešlo snadno obejít obchodováním mimo EU. Jinak by návrh dopadl jen na ty malé, ale s volatilitou trhu by neudělal nic. Některé státy se tuto daň rozhodly zavést samy (Francie, Itálie, Švédsko) s velmi rozdílnými výsledky, Švédsko ji dokonce po odlivu investorů do Londýna zrušilo. Stejně tak se musíme blíže podívat na roli high-frequency trading firem na finančních trzích, jestli skutečně přispívají k nestabilitě a ke spekulativním bublinám - podle některých je tomu naopak.

Zajímavý je i redistribuční aspekt daně z finančních transakcí, které se přezdívá Robin Hood tax. Jestli ale skutečně bohatým bere a chudým dává je otázka, stejně jako jestli tohoto cíle nejde dosáhnout jinak a lépe. Mimochodem, česká high-frequency trading firma RSJ obchoduje přes Mauricius, mimo jiné aby se vyhnula českému časovému testu při dani z kapitálových příjmů.

To je vše?

Není. Na stole je ještě změna systému emisních povolenek a Carbon Border Adjustment mechanism, který by měl zajistit rovnější podmínky pro „čistě“ produkující evropské firmy a silně znečišťující zahraniční producenty. Těmto tématům se budu věnovat v příštím blogu.

Obecně si myslím, že evropské návrhy na nové daně jdou dobrým směrem a mají potenciál pomoci s řešením problémů, kterým jako společnost čelíme. Problémem je ale jednomyslnost při jejich schválení. Státy jako Nizozemsko nebo Irsko si nebudou chtít rozhněvat digitální firmy, které u nich sídlí a shromažďují zisk z celé EU. S kolegy z frakce Greens/EFA proto prosazuji nahrazení jednomyslnosti kvalifikovanou většinou. Jen si představte, kolik zákonů by se asi schválilo v české sněmovně, kdyby k tomu byl potřeba souhlas všech 200 poslanců.