Práva žen v EU dosud nejsou samozřejmost. Potřebujeme je bránit!

Je to přinejmenším smutné, ale i ve 21. století musíme neustále někomu připomínat, že ženy mají svá práva. Bohužel to vypadá, že některým lidem a konzervativním především politikům to stále nedochází.

Jak jsme mohli měsíc zpátky sledovat v USA, i základní práva žen nejsou vždy samozřejmostí. Zvrácení 50 let trvajícího zákona Roe Vs. Wade americkým Nejvyšším soudem je pro nás budíčkem, že boj za práva žen není u konce. Naopak –  je ještě mnoho co dohánět.

Konkrétně v Evropě se práva žen na interrupci velice liší stát od státu. Zatímco v některých jde o naprostou samozřejmost, v jiných se o ně musí ženy rvát s vlivnými konzervativními lobbisty a ultrakonzervativními vládami. Nebudeme si mazat med okolo úst – v EU máme i státy, kde jsou interrupce plně nelegální.

Jak se ale může stát, že v západních demokratických státech ruší základní práva žen? Naprosto jednoduše. Stačí, když egomaniaci z pravicových ultrakonzervativních stran dosadí do soudů své vlastní, politicky zaujaté soudce. A to je právě ten důvod, proč nám tak strašně záleží na právním státu. Je to totiž jediná pojistka, která ohýbání zákonů může zamezit.

Černá ovce

V České republice v otázce interrupcí čerpáme především z kupodivu liberálního přístupu zemí bývalého východního bloku. Interrupce zde byly povoleny už v roce 1950, o takových 25 let dříve, než je průměr západních států. 

V EU jsou ale stále země, kde se ženy svých práv zatím nedočkaly. Myslím tím především Maltu, která je v tomto ohledu posledním členským státem EU (s výjimkami mikrostátů, jako jsou Andorra nebo Lichtenštejnsko, ale ty nejsou oficiálně součástí EU) bez interrupcí. Zákony o interrupcích se v malém ostrovním státě nepohly převážně kvůli silné roli církve a rodinných vztahů. Odpor jak vlády, tak opozice na malém ostrovním státě byl nedávno ve světle reflektorů kvůli nové předsedkyni Evropského parlamentu Robertě Metsola, která se ale netváří, že by se jakkoliv chtěla stavit na stranu práv žen.

Dobrou zprávou ale zůstává, že v Evropě a na světě vládne obecný konsenzus, který právo ženy na to se svobodně rozhodnout o svém těle podporuje. Podle dat Politico.eu ho podporuje 59 % mužů a 73 % žen.

Kdo tahá za nitky?

V mnoha členských státech EU se postoj veřejnosti k interrupcím postupně zlepšuje. Například Irsko, tradičně velice konzervativní a katolická země, v roce 2018 za velkého jásotu schválilo interrupce až do 12 týdnů po početí, a přidalo se tak ke zbytku Západu. Španělsko se zase za poslední dekádu změnilo ze země, kde interrupce byla prakticky nelegální, v zemi, kde nejenže jsou veškeré interrupce legální, ale ženám je teď například proplácena hormonální antikoncepce. Ve některých státech Skandinávie zase existuje možnost interrupce až ve 22 týdnu.

Bohužel, to je k pozitivním případům asi tak všechno. V Evropě se za poslední dekádu objevilo neskutečné množství různých hnutí, která chtějí ženám jejich právo na své tělo odebrat. Často jsou navíc financovaná ze zahraničí nebo třeba v případě maďarské vlády i penězi z Evropské unie. U mnoha z nich ale stopy vedou k americkým Republikánům a televangelistům, kteří mají vazby na ex-prezidenta Donalda Trumpa – tedy těch samých kterým se podařilo v USA zvrátit Roe Vs. Wade. Jenom mezi lety 2009 až 2018 mělo z USA do Evropy proudit až 81.3 milionu dolarů.

Už asi sami tušíte, o kom je řeč. V České republice jde třeba o Hnutí pro Život, které se nedávno proslavilo svým názorem, že by se ukrajinské ženy měly znásilnění ruskými vojáky bránit houkadly. I takové hnutí má v ČR ale velké úspěchy – dnes například z nějakého nevysvětlitelného důvodu radí ministerstvu práce a sociálních věcí, jehož ministr je shodou okolností Marian Jurečka za KDU-ČSL.

Zatím nejvíce se ale v Evropě daří polské Ordo Iuris, která po boku ultrakonzervativní strany Právo a Spravedlnost (PiS) prakticky určuje polskou legislativu ohledně práv žen – a je v tom nebezpečně úspěšná.

Evropa ještě nemá vyhráno

Z Polska, první evropské země mimo Sovětský svaz, která povolila interrupci alespoň za určitých podmínek, se dnes stal skanzen středověkých myšlenek. Obrovskou zásluhu na tom nese především polská církev, která od pádu komunismu v zemi znovu získala obrovský vliv. Od svého nástupu k moci v roce 2015 pak ultrakonzervativní vláda PiS ženám postupně usekávala právo na svobodnou volbu, až jim nezbylo prakticky vůbec žádné. Tedy pouze v případě, že jde o znásilnění nebo vážné ohrožení života matky.

Omezit právo žen na svobodu volby v zemi, kde se ho přitom zastává ¾ Poláků, se vládě PiS podařilo vlastně poměrně jednoduše – skrze ovládnutí soudů. Přes řadu kontroverzních soudních reforem se totiž vládní straně podařilo postupně do Nejvyššího soudu dosadit své vlastní zpolitizované soudce, kteří rozhodují ve prospěch strany. 

V Maďarsku je situace sice o něco lepší, vláda Fidesz Viktora Orbána se ale už od roku 2010 urputně snaží ženám možnost interrupce zkomplikovat. Orbánova sílící pro-rodinná rétorika rok co rok eskaluje. Vliv Orbána se letos navíc ještě rozšířil po tom, co se bývalá vicepremiérka Fidesze a ministrině pro rodinné záležitosti Katalin Kovacs, která přirovnává právo svobody volby k povolení zabíjet, stala prezidentkou Maďarska.

Největším nebezpečím pro ženská práva ale v Maďarsku tvoří ústavní většina, kterou si Fidesz drží už od roku 2010. V ústavní většině už tehdy zakotvil ochranu plodu od okamžiku početí. Nyní se po vzoru Polska snaží ovládnout i Nejvyšší soud, kam přes protest soudců protlačil vlastního a velice nekompetentního příznivce.

Ani u našich sousedů na Slovensku nejsou ženská práva samozřejmostí. Už dvakrát za posledních pár let jejich omezení ve sněmovně neprošlo o jediný hlas. Otázka pak ale zůstává, jestli by prošlo slovenským ústavním soudem. V Itálii zase roste tlak na právo žen rozhodnout o vlastním těle ze strany katolické církve a krajně pravicové strany Liga Severu Mattea Salviniho. V Anglii momentálně bobtná debata o místním zákoně o lidských právech, který zatím nedokáže bránit práva žen na interrupce.

Lidská práva je třeba bránit, a to za jakýchkoliv okolností!

Ženská práva jsou lidská práva a právo na to svobodně rozhodnout o svém těle mezi ně definitivně patří. O tom, jak budou ale taková práva v jednotlivých zemích uplatňovaná ale v poslední řadě rozhodují soudy podle aktuálního práva.

V Evropském parlamentu jsem právě proto podpořil návrh, že se právo na svobodné rozhodnutí o vlastním těle mělo objevit v Listině základních práv Evropské unie. Znamenalo by to mimo jiné také to, že by se takové právo vztahovalo i na země jako Polsko nebo Malta, protože evropské právo je právu členských států nadřazené. 

Zároveň je ale potřeba zajistit, aby členské státy přestaly porušovat lidská práva, která se při vstupu do unie zavázaly bránit. Znamená to, že musíme bránit nezávislé a apolitické soudy, které nebudou rozhodovat na objednávku podle toho, co jim místní vlády nařídí.

Právní stát už hájíme i jinými způsoby. Komise má například k dispozici mechanismus podmíněnosti, který zavazuje vyplácení evropských financí státům na základě právního státu, který už spustila s Maďarskem. Celý proces jde ale neskutečně pomalu a Komise by měla o dost přitvrdit – a spustit ho i proti Polsku, kde vláda skrze zmanipulované soudy šikanuje místní soudce, opozici a sexuální menšiny.

Evropa nesmí usnout na vavřínech. Útoky proti právnímu státu, svobodným soudům a lidským právům jsou v některých členských státech na vzestupu. Bránit nezávislé soudy před snahami konzervativních populistů přetvořit Evropu v pseudo-autoritářský skanzen by proto měla být priorita nás všech. Jsou to totiž právě nezávislé soudy, které vám můžou v do budoucna zachránit život.