Růst cen je problém, který se dá řešit. Ale ne urážkami a hrou na schovávanou

Dvouciferná inflace vyvolaná válkou na Ukrajině a energetickou krizí zasahuje českou společnost a obavy z pádu do chudoby jsou reálně pociťovaný problém. Ekonomové, statistici i sociologové nám na číslech denně ukazují, že ačkoli současné zdražování začíná ohrožovat i pomyslnou „střední třídu“ s vyššími příjmy či vlastním bydlením, jsou to právě nízkopříjmové domácnosti, na které růst cen dopadá nejtvrději.

I pokud se zaměříme jen na ty nejzákladnější výdaje – totiž bydlení a energie ve spojení s výdaji na základní potraviny mimo restaurace – vyjde nám, že dle šetření PAQ Research a Českého rozhlasu více než desetině všech respondentů zbude méně než 3 000 Kč měsíčně na jakékoli další výdaje. Toto číslo je dle zjištění projektu, který příznačně nese název Život k nezaplacení, ještě vyšší u samoživitelů (cca 50 %) či samostatně žijících seniorů (25 %) nebo obecně lidí na Severozápadu ČR (okolo 18 %).

Jestli je navíc něco patrné, je to to, že současný nárůst cen bude situaci těch nejzranitelnějších obyvatel ještě dále zhoršovat. Často skloňované výdaje na bydlení jsou vhodnou, byť dost depresivní oblastí, na které můžeme daný trend ilustrovat. Ačkoli ještě v roce 2021 na bydlení vydávala pětina nejméně příjmových Čechů zhruba 55 % všech svých příjmů (už to samo o sobě by nás mělo znepokojovat), letos už toto číslo činí dokonce 62 %. To je nárůst o 7 procentních bodů, nebo o celých 909 Kč v absolutních číslech! Pro srovnání, v pětině nejvíce příjmových domácností přitom tento nárůst činil procentní body dva.

Ruku v ruce s touto statistikou pak jde podíl Čechů zasažených příjmovou chudobou: od prosince 2021 tento údaj vyskočil o 7 procentních bodů na 16 % ze všech Čechů – a takto bychom mohli pokračovat dál a dál. A jelikož nepolevující, dvouciferná inflace stále žene výdaje výš a výš, před očima se nám začíná zhmotňovat dost beznadějný obraz zvětšující se části společnosti, která už teď nezvládá uplatit ani své nejzákladnější výdaje na život a jejíž šance na změnu je v nedohlednu. Současné nastavení sociálního státu totiž – jak vyplývá ze studie think-tanku IDEA při Akademii věd ČR – takovým lidem nedokázalo efektivně pomoci ani před vzestupem inflace, natožpak nyní.

Líp bude, ale musí s tím pomoct stát

Přitom nejde jednoduše svalovat vinu na jednotlivce, kteří si měli včas udělat finanční polštář nebo se dřív zamyslet nad strukturou svých výdajů. S válkou na Ukrajině nikdo nepočítal. Na energetickou nekoncepčnost sice někteří z nás upozorňovali už dříve, vládnoucí kabinety v Česku se ale tvářily, že se jich současné energetické, klimatické a bezpečnostní výzvy netýkají, závislost na ruském plynu je úplně v pohodě a nic měnit nebudeme. Za to opravdu nemohou jednotlivci, kteří se teď děsí, kam až vyšplhají zálohy za plyn nebo cena benzínu.

Přitom je vidět, že kdo může, ten se teď snaží, jak se dá. Vezměme si jako příklad jen tu energetiku. Po ruské invazi na Ukrajinu začalo být mnohem více lidem jasné, že zkrátka nestačí spoléhat na levné importy fosilních paliv z Ruska a naopak se od nich potřebujeme efektivně odstřihnout. I u nás v Česku se zvedla vlna renovací, instalací tepelných čerpadel, domácích fotovoltaik a energetických úspor. Pomáhají tomu i dotace z evropských peněz, proto pracujeme na tom, aby se jejich objem ještě navýšil a aby se třeba i domácnosti mohly podílet na čerpání z rekordních prostředků v Modernizačním fondu. To je nástroj, ze kterého mohou financovat dekarbonizaci státy s vysokým podílem průmyslu a nízkými mzdami. Česko je druhý největší příjemce těchto peněz, na které se skládají daňoví poplatníci z celé EU. Je ale potřeba, aby je české úřady nasměrovaly ke správným příjemcům.

Proinvestovat se z krize navíc v tuhle chvíli mohou udělat převážně lidi, co mají to štěstí, že bydlí ve vlastním a mají na rekonstrukci potřebné prostředky. Jsou ale i situace, kdy to je jinak. V Česku je necelých 2,5 milionu bytů v bytových domech, u řady z nich se na případné renovaci musí dohodnout společenství vlastníků nebo družstvo, podle toho, kdo daný dům vlastní. Existují i životní situace, ve kterých lidé žijí v nájmu (třeba studují nebo dočasně pracují jinde, než mají domov) a nemají vůbec možnost ovlivnit, čím se v daném bytě topí nebo zda jsou zateplená okna. Jsou i případy, kdy zkrátka rodina bydlí ve starším domě po rodičích a na rozsáhlejší rekonstrukci teď zrovna nemá peníze. Stavební a instalatérské firmy nestíhají. Zkrátka, komu se povedlo dostavět energeticky úsporný (nebo rovnou pasivní) dům vloni na podzim, může si dnes gratulovat.

Pro tenhle podzim už Piráti nabídli rychlá řešení

Má cenu, abychom do zimy snížili spotřebu fosilních paliv, jak se jen dá. Kdo má to štěstí a stihne potřebné úpravy udělat, pomůže tím v první řadě sobě, díky snížení celkové spotřeby tím ovšem zmírňuje i tlak na ceny pro všechny. Není ale reálné, že bychom úplně všichni dokázali do konce roku přejít na vlastní domácí zdroje energie. Nemá smysl zastírat, že cena energií na trhu ještě nějakou chvíli (bohužel asi i několik let) bude vysoká. Bude, a minimálně po nějakou dobu bude tudíž potřeba i pomoc ze strany státu.

Právě k tomu míří pirátské návrhy řešení, které prosazujeme ve vládě i v parlamentu. Jde o relativně rychlá opatření, která by se dala udělat už letos v létě a na podzim. Navrhujeme, aby se jednorázově srovnal rodičovský příspěvek s inflací a dál se navyšoval pravidelně podle růstu cen. Chceme maximálně zjednodušit dotace na úspory energií v domácnostech a rozšířit je ideálně na co nejširší okruh domácností. Podporujeme úsporný energetický tarif, který lidem přímo sníží náklady na elektřinu a topení. Chceme vytvořit počet dostupných míst ve školkách, případně by se na péči o děti mohly domluvit domácnosti mezi sebou a dostaly za to odměnu. To by výrazně rozvázalo ruce rodičům, kteří pečují o menší děti, mají tak omezenou možnost navýšit své příjmy a ještě si platí veškerou spotřebu energií i vody doma.

Tohle celé navrhujeme financovat převážně z jednorázového zdanění vysokých příjmu energetických firem. Ty příjmy jsou totiž za tento a loňský rok enormně a nezaslouženě vysoké, na jejich růstu se podepsal pouze vývoj cen na burze, nejsou výsledkem dobrého hospodaření lidí, kteří ty firmy řídí. S konceptem takzvané “windfall daně” přišla v minulém století britská konzervativní legenda Margaret Thatcher, respektive její ministr financí, který se hájil tím, že by banky neměly navyšovat svoje soukromé zisky, když je jejich příčinou obratná politika vlády. Tady jsme v situaci jen o něco málo odlišné. Vláda sice růst cen nezpůsobila, má ale mnoho smysluplných důvodů chtít, aby inflace nevedla lidi do dluhů nebo neřešitelných finančních situací. Ostatně, diskuse o příjmové stránce rozpočtu je na místě už jen proto, že dlouhodobě může naši ekonomiku stabilizovat přijetí eura. K tomu budeme potřebovat znovu naplnit Maastrichtská konvergenční kritéria, kam patří i výše veřejného zadlužení, respektive deficitu veřejných rozpočtů.

Na škále mezi „rozhazovat peníze z vrtulníku” a „tvářit se, že problém vůbec neexistuje“, se dá najít řada různých řešení, jejichž mezní užitek pro cílové příjemce může být různě velký. V koaliční vládě je nakonec přiznaně nutné dělat kompromisy. Musí tam ale být partner pro diskusi a ne někdo, kdo vás při pouhém upozornění na problém počastuje urážkami, co opravdu nepatří do slovníku britského konzervativního gentlemana. Vláda čtvrté cenové obvykle vyvolá reakci odpovídající úrovně. Abychom se pak nedivili, kde že se vzalo tolik voličů populistických a otevřeně nenávistných stran a kandidátů.