Evropské instituce se potýkají s řadou skandálů porušení svých vlastních etických zákonů. Trápí je nedostatečná transparentnost lobbistických meetingů a přesunu peněz, stejně jako nedostatečná ochrana whistleblowerů a zaměstnanců před šikanou.

Například bývalá eurokomisařka pro hospodářskou soutěž Neelie Kroes mezi lety 2004 a 2014 nepřiznala, že vedle své funkce také zastávala pozici ředitelky společnosti, která sídlila na Bahamách. Všichni eurokomisaři přitom mají povinnost deklarovat své předchozí a současné ekonomické zájmy. Stejně tak by neměli po dobu své funkce zastávat jiné řídící pozice mimo Evropskou unii. Dopado to tak, že se Kroes za svůj střet zájmů pouze omluvila. Žádného postihu se ze strany EU nedočkala. Bohužel to není vůbec překvapivé – z alespoň 24 nahlášení porušení kodexu chování v Evropském parlamentu totiž nebyly uvaleny sankce ani na jedno z nich. Jednání lidí jako je Kroes nebo Barrosa tak nakonec pouze ubližují důvěře občanů v EU.

Evropská unie je (zatím) bezzubá

Není divu, že se značná část evropských institucí podobné případy porušování etických zákonů EU snaží řešit po svém - a to například zřizováním vlastních etických komisí. Evropská komise si vytvořila svoji vlastní „ad-hoc“ etickou komisi, která vydává každý rok zprávu o své činnosti – včetně seznamu komisařů, kteří se přesunuli z veřejného do soukromého sektoru. Za zmínku stojí také důležitý mechanismus zavedení lobbistického registru, evidující schůzky lobbistů s vrcholnými evropskými politiky. Ačkoliv se tato opatření zdají být od pohledu dostatečná a funkční, pod povrchem jsou reálně neefektivní a to především proto, že často nebyla ani implementována.

Pro chyby přitom nemusíme chodit daleko. Pravidla těchto komisí jsou často velice volná, což vede k tomu, že komise některé důležité aktéry stejně v registru lobbistů vůbec neevidují. Dalším zcela zásadním problémem také je, že momentálně neexistuje žádný funkční způsob zajišťující plnou nezávislost členů těchto etických komisí. V mnoha případech jsou totiž členy komisí samotní europoslanci. Může se tak jednoduše stát, že budou při hodnocení svých kolegů přirozeně zaujatí. Každá etická komise navíc uplatňuje jiná specifická pravidla a procedury, čímž vytváří ještě větší zmatek. Současný fragmentovaný samoregulační systém je tak prokazatelně neúčinný ve vyhledávání a odstraňování možných skandálů.

Potřebujeme společný etický rámec. Jak má vypadat?

Především by měl zařizovat dostatečnou ochranu whistleblowerů a chránit evropské úředníky proti šikaně, aby se předešlo případům jako u polského zástupce Jacka Krawczyka, který byl jmenován do Evropského hospodářského a sociálního výboru, ačkoliv dlouhodobě šikanoval své vlastní zaměstnance. Whistlebloweři by se zase neměli bát postihu od svých nadřízených za nahlášení dotačních a jiných finančních podvodů, jako tomu bylo v případě Roberta McCoye. Vytvoříme tak mezi evropskými institucemi zdravou kulturu, kde budou problémy řešeny a ne zametány pod koberec.

Zřízení společného etického rámce by také mělo zajistit větší transparentnost různých lobbistických meetingů, zadávání veřejných zakázek, přijímání darů nebo využívání bankovních účtů pro veřejné fondy. Dokázali bychom tak efektivně redukovat korupci mezi evropskými politiky, ať už by šlo o přijímání úplatků nebo ovlivňování politiků neregistrovanými lobbisty.

Dalším kritériem je, že by společný etický rámec měl dohlížet na dodržování evropských zákonů ohledně střetu zájmů a střídání kabátů. Řešil by například takové případy, kdy třeba politici po dokončení své funkce začnou okamžitě pracovat jako lobbisté pro soukromý sektor. S velkou úspěšností tak můžeme zabránit dalším budoucím případům jako Kroes nebo Barroso, a zachovat tak evropským institucím důstojnou reputaci.
Evropský etický rámec by také měl jít příkladem v transparentnosti zveřejněním všech doporučení, výročních zpráv a rozhodnutí ohledně výdajů ve strojově čitelném formátu otevřených dat dostupných pro všechny občany EU. Zároveň by měl spolupracovat s úřady jako Úřad evropského veřejného žalobce (EPPO) nebo evropským úřadem pro boj proti podvodům (OLAF). Veškerá data tak budou veřejně dohledatelná a zvýší se šance, že si EU případných nekalostí všimne.

Přicházíme s řešením

Skvělá zpráva je, že si Evropská komise potřebu vytvoření rámce uvědomuje. Současná předsedkyně Ursula von der Leyen vytvoření společného etického rámce zařadila do současných priorit Komise. Se svými kolegy z Evropského parlamentu jsme tak posledních několik měsíců dávali dohromady naše doporučení, jak by takový orgán měl vypadat a fungovat. Samotný proces vytváření návrhu se ale neobešel bez tvrdé opozice.

Mezi největšími kritiky se zařadili převážně politici Evropské lidové strany (EPP), jejíž členy jsou české strany KDU-ČSL a TOP 09. Ti se snažili dlouhodobě pravomoce nového etického rámce osekávat. V navrhovacím procesu tak neustále vytvářeli nové pozměňovací návrhy, které by z etického rámce udělaly další bezzubou instituci. Vznik společného etického rámce se také snažilo EPP sabotovat zbytečným oddálením hlasování ve Výboru pro ústavní záležitosti, protože zpravodaj Greens dokázal vybudovat většinu bez jejich přítomnosti. K EPP se také přidala středově liberální strana Renew Europe, jejíž členem je mimochodem i český premiér Andrej Babiš. Renew sice vznik jednotného společného rámce podporuje, i přesto však její politici podali množství pozměňovacích návrhů, které měly limitovat schopnost rámce efektivně vymáhat postihy při porušení etického kodexu.

Jsem proto neskutečně rád, že se nám i navzdory takto silné opozici podařilo v hlasování o podobě etického rámce ve Výboru pro kontrolu evropského rozpočtu (CONT) získat jasnou většinu, a tak prosadit naše ideje o tom, jak by takový etický rámec měl vypadat. Jedná se o naprosto zásadní vítězství - naše návrhy na podobu etického rámce úspěšně obstály kritice a momentálně putují k Evropské komisi. Ta by měla o našich návrzích jednat už v polovině září. Je tak velice pravděpodobné, že se už brzy dočkáme vzniku společného etického rámce, který bude schopný třeba skrze závazná doporučení efektivně řešit obdobné případy obcházení pravidel EU jejími vlastními politiky.