Odkaz na studii přikládám zde. V minulém článku jsem se věnoval problémům v Česku a na Slovensku. Nyní se podíváme na zbývající tři státy – Bulharsko, Maďarsko a Rumunsko.

Pro připomínku, Evropská podpora zemědělcům je vyplácena skrze kontroverzní Společnou zemědělskou politiku, druhou největší výdajovou položku v evropském rozpočtu. Ta od šedesátých let podporuje konkurenceschopnost evropských zemědělců. V roce 1985 tvořila 74 % evropského rozpočtu, v roce 2019 už „jen“ 37,4 % a očekává se, že se bude nadále snižovat. Většina peněz z programu se vyplácí skrze tzv. přímé platby, které dostávají zemědělci podle rozlohy obdělávané půdy. Zemědělská podpora je (stejně jako cca 80 % peněz z evropského rozpočtu) rozdělována na ministerstvech v členských státech, která si většinou zřízují platební agentury, na které vyplácení přesouvají. Platební agentury mají v mnoha členských státech chronické problémy s korupcí a klientelismem – stačí se podívat na Státní zemědělský fond v Česku, který jde na ruku Andreji Babišovi nebo Pôdohospodársku platobnú agentúru na Slovensku, kde 14 let (!) fungovalo šokující korupční schéma, do kterého byli zapletení i vysocí státní funkcionáři.

Bulharsko

V Bulharsku, stejně jako v Česku a na Slovensku, většinu zemědělské půdy ovládají obří zemědělské podniky, které jsou často napojené na vládnoucí elity. Podle Transparency International je Bulharsko nejzkorumpovanějším státem EU a velcí podnikatelé jsou běžně sponzory vládní strany, která jim na oplátku přizpůsobuje politický systém. Například současná ministryně zemědělství Dessislava Taneva před vstupem do funkce vedla jeden z největších podniků na produkci obilí na bulharském trhu. Podle tamějších neziskových organizací za skoro sedm let ve funkci prosadila pouze opatření, která nahrávají do karet velkým byznysům. Proti zkorumpované vládě od července loňského roku vytrvale a s železnou pravidelností protestují desetitisíce Bulharů.

Systém Společné zemědělské politiky se svým zaměřením na ekonomickou výkonnost a efektivitu Bulharsku v mnoha ohledech uškodil. Systém přímých plateb na plochu často vede k tomu, že je výhodnější pěstovat levné plodiny, protože garantují stabilní příjmy bez potřeby velkých investic a odborných znalostí. Během několika let se Bulharsko proslulé produkcí kvalitního ovoce a zeleniny změnilo v zemí obilí, kukuřice a slunečnice. V roce 2019 byla celková produkce rajčat pětkrát nižší v roce 1976. Kvůli přechodu na levné monokultury také v některých regionech stoupla nezaměstnanost, protože není potřeba tolik kvalifikovaných pracovníků.

Bulharsko se sice pokusilo zastropovat maximální příjem z přímých plateb proto, aby omezilo další expanzi velkých podniků, ale systém v praxi nefunguje. Podle některých insiderů je jeho nefunkčnost dokonce záměr. Ředitelé obřích podniků své firmy rozdělují na jednotky menších, čímž opatření obchází. Přestože bylo několik takových případů odhaleno a vyšetřováno, je velice obtížné u soudu pachatelům podvod prokázat. Bulharská justice je totiž ovlivňována politicko-finančními oligarchickými skupinami a o její schopnosti efektivně a spravedlivě vymáhat právo jsou značné pochyby.

Byla by ale škoda koncept zastropování maximálních příjmů z evropské zemědělské podpory pro fyzické osoby i firmy úplně zahodit. V zemích s funkční justicí (mezi něž naštěstí patří i Česko) by mohl pomoct velkou část neduhů evropské zemědělské podpory odstranit.

Maďarsko

Kdybyste se podívali jen na maďarské statistiky korupce v rozdělování zemědělských dotací, možná byste měli pocit, že všechno funguje, jak má. Háček je ale jinde – a to v oligarchizaci celého státu. Většina klíčových pozic ve státě i soukromém sektoru je obsazena spojenci premiéra Viktora Orbána a jeho strany Fidesz. V zemědělství to není jinak, Orbán zneužívá evropské peníze na podporu zemědělců k dalšímu upevnění svého politického a ekonomického vlivu. Maďarsko mělo v letech 2015–2019 nesrovnalosti v téměř 4 % výdajů z evropských peněz, druhé nejhorší skóre mělo Slovensko s 0,53% chybovostí.

Fidesz je u moci od roku 2010 a dlouhodobě prosazuje zemědělskou strategii, která by podle všeho měla pomáhat malým a středním zemědělských podnikům. Jak to ale vypadá v praxi? V roce 2012 měly být proto pronajaty statisíce hektarů veřejné půdy „obyčejným Maďarům“. Tyto pozemky skutečně byly pronajaty, ale většina z nich putovala k investorům napojeným na vládní stranu Fides, kteří nepocházeli z daného regionu, a někteří dokonce ani nikdy nepodnikali v zemědělství.

Když se navíc EU podívala zblízka na pravidla pro veřejné zakázky, zjistila, že některé z nich byly spíš uděleny než vysoutěženy, o transparentnosti ani nemluvě. Podívejme se na historii Lajose Simicska, v minulosti jednoho z nejdůležitějších Orbánových spojenců. Poté, co se Fidesz v roce 2010 ujal moci, začaly být Simicskovy firmy velmi úspěšné v získávání veřejných zakázek a do roku 2013 byl jedním z největších zemědělských investorů v zemi. V roce 2015 upadl Simicsko u Orbána v nemilost a během tří let všechny své zemědělské podniky prodal. Nabízí se vysvětlení, že prostě přišel o garanci, že bude mít prioritní přístup k evropským penězům. Jiný Orbánův spojenec, Lőrinc Mészáros, je nyní největším vlastníkem půdy v zemi, přestože se před rokem 2010 zemědělstvím vůbec nezabýval. Orbánova korupční sít je tak rozsáhlá, že už se ji ani nesnaží skrývat. Proč taky – když v podstatě ovládá justici.

Situaci v Maďarsku by mohlo pomoct, kdyby se připojilo do systému nově vzniklého Úřadu evropského veřejného žalobce (EPPO), který bude narozdíl od OLAFu podvody a korupci nejen vyšetřovat, ale i stíhat. Nyní má pravomoci ve 22 státech EU. Maďarsko mezi ně ale nepatří, a to i přesto, že Maďaři vyjádřili podporu účasti peticí, která sesbírala skoro 700 000 podpisů. Viktor Orbán členství odmítl, díky čemuž může nadále selektivně stíhat jen drobnou korupci, zatímco si budou jeho kumpáni mastit kapsu z veřejných peněz.

Rumunsko

Rumunsko je velké a leží v úrodné krajině, i proto má jeden z největších podílů orné půdy v Evropské unii. Je zároveň zemí, kde Evropský úřad pro boj proti podvodům odhalil v posledních letech nejvíc podvodů se zemědělskými dotacemi.

Kvůli nedostupnosti dat je skoro nemožné zjistit i úplně základní věci, jako třeba kdo jsou vlastníci půdy (poslední oficiální údaje jsou z roku 2010), kolik je v Rumunsku zemědělských podniků, co se vyrábí a za jakou cenu se to následně prodává. Za rozdělování zemědělské podpory jsou technicky zodpovědné dvě instituce pod Ministerstvem zemědělství a pokud jednu z nich požádáte o informace, přesměruje vás na druhou a naopak. I to minimum informací, které je dostupné online, je každé dva roky smazáno a vydání starších informací agentury odmítají s tím, že by to bylo moc časově náročné.

Rumunsko se potýká i se strmým růstem ceny půdy, průměrné náklady na půdu se mezi lety 2016 a 2019 zdvojnásobily. Na vině je masivní skupování zemědělské půdy zahraničními společnostmi, což cenu uměle tlačí nahoru a znevýhodňuje hlavně malé zemědělce, kteří nemají moc peněz. Znepokojivá je také přílišná administrativní zátěž, což je problém společný mnoha zemím střední a východní Evropy. Pro některé zemědělce je nyní jednodušší odjet na rok nebo dva pracovat do zahraničí a po návratu vydělané peníze investovat do vlastního podniku než zkoušet štěstí s dotacemi.

Co dál?

Studie o rozdělování evropských peněz v pěti státech střední a východní Evropy ukazuje, že by tyto regiony mohly evropské peníze použít na skvělé projekty a podporu zemědělců, kteří to opravdu potřebují. Peníze však často končí v kapsách obřích agrobyznysů, lokálních oligarchů a jejich přátel. Je znepokojivé, že se chystá reforma Společné zemědělské politiky, která upřednostňuje kontrolu vyplacených dotací přímo v členských státech – což v místech se zkorumpovanou a politicky dosazenou státní správou nikdy nemůže fungovat.

Co navrhuji jako řešení? Je jednoznačné nutné, aby všechny členské státy EU sbíraly a zveřejňovaly data o příjemcích dotací v jednotném, strojově čitelném formátu. A Evropská komise musí na peníze rozdělované na ministerstvech víc dohlížet. Údaje o příjemcích dotací jsou nyní rozsypané v takřka 300 (často úplně nepoužitelných) rejstřících. Není navíc zřejmé, na jak dlouho se informace o příjemcích mají přechovávat, a tak často z webů ministerstvech nenávratně mizí už po dvou letech (jako je tomu v Rumunsku). Evropská komise přitom má nástroj, který se zjišťováním podvodů a korupce pomáhá. Členské státy ho ale odmítají používat, a tak často ani orgán, který za evropské peníze odpovídá, neví, kde peníze vlastně skončily.