Efektivnímu rozdělování evropské podpory v regionu brání nevyřešené střety zájmů, bující korupce a podvody. V době globální pandemie covid-19 je přitom zásadnější než kdy dřív, aby byly evropské peníze rozdělovány správně a rovnoměrně přispívaly k zlepšení životní úrovně po celé EU. Ne aby končily v kapsách slovenské dotační mafie, nebo obohacovaly podnikatele-politiky typu Andreje Babiše.

V tomto článku se podíváme na zjištění týkající se České republiky a Slovenska, v pokračování se budu věnovat Maďarsku, Rumunsku a Slovensku. Celou studii si můžete přečíst tady.

Česko: střet zájmů a nadržování velkopodnikatelům

Evropská podpora zemědělcům je vyplácena skrze kontroverzní Společnou zemědělskou politiku, druhou největší výdajovou položku v evropském rozpočtu. Ta od šedesátých let podporuje konkurenceschopnost evropských zemědělců. V roce 1985 tvořila 74 % evropského rozpočtu, v roce 2019 už „jen“ 37,4 % a očekává se, že se bude nadále snižovat. Většina peněz z programu je vyplácena skrze tzv. přímé platby, které dostávají zemědělci podle rozlohy obdělávané půdy. Prakticky to znamená, že ten, kdo má nejvíc půdy, dostane nejvíc peněz – 80 % prostředků z programu putuje 20 % největších zemědělců.

To je v Česku problém. Jsme totiž zemí obřích agrobyznysů. Držíme unijní prvenství ve velikosti zemědělského podniku – 133 hektarů. Pro srovnání, slovenské farmy mají průměrně 80 hektarů, rakouské 19 hektarů a rumunské dokonce 3,7 hektaru. Od vstupu do EU jsme obdrželi přes 15 miliard eur na podporu zemědělců a většina skončila právě na účtech velkých podniků. Například v letech 2016–2018 připadlo menším a rodinným farmám jen 25 % z celého obnosu. Zatímco v některých členských státech funguje systém zastropování přímých plateb, Česko ho dlouhodobě odmítá.

Tendence je tedy jasná – Česká republika jde dlouhodobě na ruku velkým zemědělcům (zejména těm, co mají blízko k vládě), zatímco ignoruje účinné nástroje na podporu těch malých. Jsme například jedním z třinácti členů EU, kteří nevyužili speciální program na podporu malých zemědělců (Small Farmers Scheme). Ten oprošťuje farmáře hospodařící na méně než deseti hektarech od složité dotační administrativy. Velké farmy vydělávají i na nedostatečné kontrole vlastnických struktur. Při schvalování dotací se totiž úředníci formálně koukají jen na IČO příjemce, nikdo ale nekontroluje, jak jsou různí žadatelé propojeni, jestli nejsou součástí stejné holdingové společnosti či zda náhodou nemají stejného majitele.

Z toho těží podnikatelé, jako je Andrej Babiš, který jen v Česku ovládá 115 000 hektarů půdy, což je i na zdejší poměry opravdu hodně. Jeho holding Agrofert získal jen v roce 2019 provozní dotace ve výši 63 milionů eur. To, že je premiér zároveň velkopodnikatel v zemědělství, je prostě obrovský problém. Nejde, aby někdo rozhodoval o tom, kolik peněz se v konkrétním období do zemědělství pošle, a pak se o ně se svými firmami hlásil. Andrej Babiš si navíc během posledních let podmanil státní správu do té míry, že o přiklepnutí dotací jeho firmám rozhodují „jeho lidé“, kteří zároveň na jiných ministerstvech kontrolují správnost přidělení dotace (o tom víc zde). Pro víc informací o střetu zájmů Andreje Babiše a unijních auditech čtěte tento článek. Ze střetu zájmů je navíc podezříván samotný ministr zemědělství Miroslav Toman, jehož otec a bratr podnikají v zemědělství.

Slovensko: mafiánské praktiky a šikana drobných zemědělců

V únoru uběhly tři roky od vraždy investigativního novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové. Kuciak před smrtí psal právě o masivních podvodech s přímými platbami do zemědělství. Po jeho smrti rozkryl tým investigativních novinářů (Aktuality.sk, Denník N) systém zneužívání evropských zemědělských dotací EU chráněný z nejvyšších politických kruhů. Následovalo vyšetřování, v jehož síti uvízli vysocí státní úředníci, právníci s vazbami na politiky i oligarchové. A ještě zdaleka neskončilo.

Mezi běžné podvodné praktiky na Slovensku patří žádost o dotaci na půdu, na které se nedá hospodařit (například parkoviště pokryté asfaltem, sportovní letiště). Dál také žádost o dotaci na půdu, ke které nemá žadatel žádný právní vztah (je například ve vlastnictví státu nebo obcí) nebo nárokování dotací na pozemky, které patří jinému zemědělci. Drobní zemědělci na východu Slovenska poskytli novinářům šokující svědectví o administrativní šikaně, vyhrožování a násilí, které následovalo poté, co se podobným podvodům bránili.

Snad tím nejznámějším skandálem je kauza Dobytkár z prostředí slovenské Zemědělské platební agentury, instituce odpovědné za přerozdělování stovek milionů eur z evropské kasy. Tamější korupční schéma fungovalo neuvěřitelných čtrnáct let. Osoby s vazbami na slovenské oligarchy a politické strany SMER a SNS si založily zprostředkovací agentury na dohazování dotací. Skrze své lidi na ministerstvu měly přístup k interním pravidlům a kritériím hodnocení. Jimi vypracované žádosti byly mnohem úspěšnější než žádosti ostatních, kteří se k evropské i státní podpoře snažili dostat bez tohoto druhu „asistence“. Úředníci si za zprostředkování účtovali tučné poplatky. Více o korupčním skandálu, který otřásl Slovenskem, čtěte zde.

Studie zdůrazňuje problém, který se týká i dalších evropských zemí včetně Česka. Peníze, které přijdou z EU, jsou vnímány jako „peníze někoho jiného“. Důsledkem jsou rozšířené i drobné podvody jako lhaní o skutečné rozloze půdy, na kterou je požadována podpora. Slovensko je navíc stejně jako Česko zemí, ve které míří většina podpory těm největším zemědělcům. Pozitivní je alespoň to, že slovenský ministr zemědělství narozdíl od svého českého protějšku představil plán na zastropování přímých plateb, který chce zavést do roku 2023.

Problémy s vyplácením dotací na Slovensku poukázaly ještě na jeden obrovský problém – Evropská komise obvykle začne řešit podobné systémové průšvihy až ve chvíli, kdy se jim dostane významné vnitrostátní pozornosti. Komise musí být proaktivnější a systémovým selháním především předcházet.

Co dál?

Studie o rozdělování evropských peněz v pěti státech střední a východní evropy bohužel ukazuje na pevné vztahy mezi politiky a největšími příjemci evropských dotací. Ve všech pěti státech také existuje jasná nerovnost mezi příspěvky pro velké a malé zemědělce. Rozdělování dotací je také často netransparentní, což znemožňuje dohled ze strany veřejnosti a odborníků.

Ptáte se, co dál? Některá řešení už jsem navrhl ve svém starším článku o chybách českého dotačního systému. Je také jednoznačné nutné, aby všechny členské státy EU sbíraly a zveřejňovaly data o příjemcích dotací v jednotném, strojově čitelném formátu. A Evropská komise musí na peníze rozdělované na ministerstvech víc dohlížet. Údaje o příjemcích dotací jsou nyní rozsypané v takřka 300 (často úplně nepoužitelných) rejstřících. Není navíc zřejmé, na jak dlouho se informace o příjemcích mají přechovávat, a tak často z webů ministerstvech nenávratně mizí už po dvou letech. Evropská komise přitom má nástroj, který pomáhá se zjišťováním podvodů a korupce. Členské státy ho ale odmítají používat, a tak často ani orgán, který za evropské peníze odpovídá, neví, kde peníze vlastně skončily.

Je znepokojivé, že se chystá reforma Společné zemědělské politiky, která upřednostňuje kontrolu vyplacených dotací přímo v členských státech – což v místech se zkorumpovanou a politicky dosazenou státní správou nikdy nemůže fungovat. Evropský úřad pro boj proti podvodům a Veřejný evropský žalobce, dva unijní orgány, které vyšetřují a stíhají zneužití finančních prostředků EU, musí mít dostatečné pravomoci, aby svou práci mohly dělat dobře. Studie nakonec důrazně doporučuje, aby se EU konečně vypořádala se střetem českého premiéra a sdílela s veřejností závěry svých auditů.