Společná zemědělská politika (SZP) je pravděpodobně jednou z nejdéle trvajících politik poválečné evropy. Konkurenceschopnost evropských zemědělců totiž podporuje už od šedesátých let. Ačkoliv za ta všechna léta prošla celou řadu změn a úprav, stále tvoří druhou největší výdajovou položku v evropském rozpočtu. I to se ale postupně mění: zatímco v roce 1985 tvořila dokonce až 74 % evropského rozpočtu, letos tvoří už „jen“ 33,1 %.

Kontroverzní zemědělskou politiku přitom doprovází řada zásadních problémů, které se za ta dlouhá léta stále nepodařilo plně vyřešit. Většina peněz z SZP se totiž vyplácí skrze tvz. přímé platby, které se vyplácí zemědělcům na základě rozlohy obdělané půdy.

To objektivně vytváří obrovskou nerovnost mezi malými zemědělci a velkofarmáři, kteří díky nastavenému schématu získávají hodnotně vyšší částky. Většinu zemědělské podpory navíc rozdělují jednotlivá ministerstva členských států, která, jak je známo, si na takovou práci často zřizují platební agentury, na které vyplácení přesouvají. V mnoha státech se proto vyplacené fondy setkávají s korupcí a klientelismem, jak je tomu například u Státního zemědělského fondu v ČR.

Nemusím asi uvádět další příklady, abych vám ukázal, že současná podoba SZP je neskutečně zaostalá a nutně potřebuje reformu, která by takovým problémům dokázala čelit. Nakonec to vypadá, že nás reforma čeká ještě letos – po dlouhém a únavném tříletém vyjednávání.

Svůj potenciál efektivního navázání na zelenější politiku a zajištění transparentního a spravedlivého vyplácení zemědělské podpory ale nová reforma ani zdaleka nenaplňuje. Nová podoba SZP tak přes všechny naděje nakonec odevzdaně zachovává dlouhodobý status quo a nadále podporuje rozebírání evropských peněz oligarchy.

Velkofarmáři a „ten“ zbytek

Pravděpodobně nejkontroverznějším a dlouhodobě kritizovaným bodem SZP je systém rozdělování financí zemědělcům na základě velikosti obdělávané půdy. Systém, který měl původně pomáhat všem zemědělcům napříč Evropou, totiž nepočítal s jednou skutečností – příchodem velkých zemědělských agrobyznysů. Situace je teď proto reálně taková, že obrovské agrobyznysy teď vysávají většinu celého rozpočtu: 80 % prostředků z programu putuje pouhým 20 % největších zemědělců.

Místo malých a poctivých ekologických farmářů tak program podporuje především velkofarmáře, kteří obzvláště třeba v zemích Visegrádské čtyřky skoupili po pádu minulého režimu většinu státem vlastněné půdy. Situace je tak špatná, že v roce 2018 v České republice připadalo 69,3 % obdělávané půdy pouze na necelých 4 500 velkých farem, zatímco zbylých 25 000 rodinných farem se muselo vtěsnat na zbytek.

Aby se zamezilo dalšímu zbytečnému vysávání peněz z rozpočtu velkými agrobyznysy, začala řada členských států uplatňovat zastropování vyplácení přímých plateb na fixní částku. Peníze v těchto zemích místo už tak velice výdělečným agrobyzynysům putují tam, kam mají – malým a středním farmářům.

Současná forma SZP tento nástroj členským státům doporučuje, ale netrvá na tom, aby ho státy používaly. Evropský parlament a Komise se proto spolu snažily do nové reformy prosadit povinnou hranici zastropování na 100 000 euro. Tady ale nepřekvapivě tvrdě narazili na Radu EU, kterou tvoří ministři všech členských států – a tedy i těch států, kde většinu velkých agropodniků v zemi vlastní oligarchové u moci. Například Českou republiku v Radě EU zastupuje ministr zemědělství Miroslav Toman za ČSSD, jehož otec a bratr sami v zemědělství podnikají.

Přes všechny své skandální nedostatky se nová reforma přece jen snaží malým a středním farmářům alespoň nějak finančně pomoct, leč bohužel spíše symbolicky. Místo zastropování přímých plateb přichází s povinnou redistribucí 10 % z balíčku mířeného pro velkofarmy menším farmářům.

Jde o směšný kompromis, který se reálně už tak bohatých velkofarem téměř vůbec nedotkne. Z poměrně ambiciózního a potřebného návrhu se nakonec vyklubala hozená kost menším farmářům, zatímco velkofarmáři si budou dále mastit kapsy penězi daňových poplatníků, které sami ani nepotřebují.

Oligarchové se bohužel nemají čeho obávat

Smutnou realitou Společné zemědělské reformy je skutečnost, že stejně jako o většině ostatních evropských fondů i v tomto případě o určení, kde budou fondy uplatněny, rozhodují členské státy, jejich ministerstva a příslušní úředníci. Samotné státní instituce jsou ale především velice netransparentní a často ani Evropská komise, která peníze státům vydává, sama neví, kdo je jejich skutečným příjemcem.

V řadě států tak reálně stává, že se peníze původně určené pro malé a střední zemědělce ocitají ve špatných kapsách. Na Slovensku vznikla okolo systému zemědělských dotací nebezpečná mafie, stejně jako v Itálii, kde momentálně s místní mafií probíhá jeden z největších soudních procesů za posledních 30 let. V Maďarsku a České republice zase Viktor Orbán s Andrejem Babišem využívají zemědělské dotace k upevnění své moci a válcování konkurence.

Nová reforma tento katastrofální problém ještě prohlubuje. Členské státy mají totiž nově získat větší moc a flexibilitu nad rozdělováním peněz z programu. Reformou tak vzniká nový prostor pro ještě více korupce a klientelismu. V České republice například o rozdělování peněz z programu rozhoduje Státní zemědělský a intervenční fond.

Instituce, která je zodpovědná za rozdělování miliard ze státního rozpočtu a evropské podpory pro zemědělce má ale obrovský háček. Už pár let ji plně ovládá premiér Andrej Babiš, který zároveň vlastní obrovský zemědělský koncern Agrofert. Andrej Babiš díky rozkrádání dotací zvládl jen do roku 2019 české občany obrat o více jak 13 miliard korun.

Za účelem zelenějšího rozdělování peněz navíc vzniká povinnost rozdělovat 25 % ze všech přímých plateb zemědělcům podle toho, jak kdo dodržuje ekologická opatření. S tím ale vzniká další žalostný problém – nová „eko-schémata“ jsou reformou definovaná velice objektivně a není přesně určeno, jaká opatření mezi ně patří. Oligarchové a jejich kumpáni tak efektivně dostanou od Evropské unie čtvrtinu financí z programu na stříbrném podnose.

Reforma musí být ráznější! Jak?

Momentální podoba reformy společné zemědělské politiky EU stále bohužel nereaguje na obrovskou nerovnost mezi příspěvky pro velké a malé zemědělce, ani na rozebírání financí z rozpočtu oligarchy. Existuje přitom řada řešení, o kterých jsem psal ve svých předchozích textech už například zde.

Naprosto nejvíce problémů kolem peněz vyplácených ze společné zemědělské politiky vzniká díky problémům s transparencí. Je tak nesmírně důležité, aby členské státy EU sbíraly a zveřejňovaly data o příjemcích dotací v jednotném, strojově čitelném formátu. Údaje o příjemcích dotací jsou dnes totiž rozsypané v cca 300 nic neříkajících rejstřících. Musí se také nastavit jasná pravidla o uchovávání informací o příjemcích dotací, protože ty teď momentálně z některých ministerstev nenávratně mizí už po 2 letech. Reforma tak nutně musí zavést povinné využití nástroje Komise, který pomáhá se zjišťováním podvodů a korupce.

Oligarchové a mafiáni vysávají z programu obrovský obnos peněz jenom díky tomu, že si je nechávají vyplácet přes množství menších farem, které vlastní. Díky transparentnímu systému vlastníků bychom proto mohli vyplácení dotací omezit na fyzickou osobu, a zamezit tak hromadění dotací.

Evropská komise by si měla uvědomit, že musí sama více dohlížet nad rozdělování peněz pro zemědělce, aby se neocitly ve špatných rukou skrze korupci a podvody. Obzvláště v zemích, kde je zkorumpovaná a politicky dosazená státní správa, se něco podobného děje často.

Evropský úřad pro boj proti podvodům (OLAF) a Veřejný evropský žalobce (EPPO), dva unijní orgány, které vyšetřují a stíhají zneužité finančních prostředků EU, proto musí získat další dostatečné pravomoci, aby mohli svou práci dělat dobře a efektivně.