Svobodný tisk je zárukou demokratické společnosti. Evropská unie ho také proto považuje za jednu ze svých základních priorit. Z poslední výroční zprávy Evropské komise o stavu právního státu ale vyplývá, že ne všude je svoboda tisku samozřejmostí. Některé členské státy se snaží média aktivně ovlivňovat a cenzurovat, jiné zase útočí na nezávislé redakce a jednotlivé novináře.

Svoboda tisku v EU upadá

Evropská unie podle zprávy o stavu právního státu zažívá ohledně svobody tisku hned několik krizí. V některých státech stále chybí transparentní a veřejně dostupné informace o vlastnictví médií. Není tak přímo dohledatelné, kdo zpravodajství vlastní a jaký má vliv na samotné zpravodajství má. Zpráva zmiňuje například Českou republiku, kde sice zákon o zveřejňování vlastníků existuje, ale firmy nemusí zveřejnit celou síť vlastníků.

Objevují se také případy, kdy se vlády a politické strany snaží vměšovat do fungování médií nebo na ně vyvíjet nátlak, jak můžeme vidět například na Slovinsku, v Polsku nebo taky Maďarsku. Viktor Orbán v Maďarsku například před pár lety spojil všechna média, která ještě nevlastnili podnikatelé napojení na Fidesz, do jednotného mediálního svazu, který může produkovat pouze „neutrální“ obsah. V České republice zase neustále pokračuje boj o vliv nad Radou ČT, kterou se snaží vláda ovlivnit skrze jmenování nových kontroverzních radních, jako je Hana Lipovská nebo Luboš Xaver Veselý.

Roste také počet politiků, kteří postupně skupují redakce a média, aby získali mediální prostor, čímž se logicky staví do střetu zájmů. Příkladem je samozřejmě Andrej Babiš, který při svém vstupu do politiky slavně skoupil vydavatelství Mafra a v následujících letech své impérium rozšířil natolik, že dnes vlastní kolem jedné třetiny médií v ČR. Vlastní totiž například Mladou frontu Dnes, Lidové noviny, portály jako iDNES.cz, rádia Impuls a Rock zone, televizi Óčko a mnoho dalších. Svůj masivní střet zájmů jako dřívější ministr financí a momentální premiér Andrej Babiš „vyřešil“ primitivní kličkou, kdy vložil svůj majetek do svěřeneckého fondu. Podle zprávy Evropské novinářské federace tím ale problém nekončí, neboť má Babiš na tato média stále vliv.

Překvapivě velkou roli ve svobodě tisku sehrála v Evropě také pandemie koronaviru. S příchodem pandemie se začaly objevovat v řadě menších redakcí finanční problémy, a redakce se tak ocitly na pokraji bankrotu. Ačkoliv zhruba polovina členských států menším redakcím vypomohla speciálními granty a fondy, redakce v ostatních státech měly smůlu. Redakce tak musely zavřít, a v některých státech se dokonce nachází velká území bez pokrytí lokálními zpravodajstvími. V Rumunsku zase využívali pandemii jako výmluvu k opoždění nebo odmítnutí poskytování informací novinářům a v Maďarsku novinářům odepírali přístup k informací řadou nouzových opatření.

Viktor Orbán se bojí pravdy

U Maďarska bohužel zůstaneme. Stav právního státu a svobody tisku v Maďarsku po nástupu Viktora Orbána upadá nesmírnou rychlostí a připomíná spíše země, jako je Rwanda, Spojené arabské emiráty nebo Kazachstán. Není to přitom vůbec náhoda. Tyto státy po boku Ázerbájdžánu nebo Maroka s Maďarskem bohužel sdílí jeden společný faktor – své novináře a opozici špehují velice sofistikovaným programem PEGASUS, který původně vznikl v Izraeli ke sledování nebezpečných teroristických organizací.

Program dokáže v zařízeních svých obětí sledovat naprosto všechno – od veškerých dat v telefonu přes nahrávání telefonátů a konverzací až po samovolné aktivování kamery a mikrofonu. Investigativní práce 17 renomovaných světových médií jako CNN, The New York Times, Reuters nebo AFP odhalila, že Maďarsko takto špehovalo řadu kritiků režimu, včetně členů jednoho z posledních nezávislých maďarských zpravodajství Direkt36. U obou dvou novinářů, kteří se dlouhodobě zabývají investivní prací o Orbánově straně Fidesz, byla v telefonech potvrzena aktivita programu PEGASUS.

Snad nemusím nikomu vysvětlovat, že špehování nezávislých novinářů a opozice skrze vojenské technologie je naprosto za čarou jakékoliv demokratické společnosti. Viktor Orbán tím opět ukázal, že mu nezáleží na svobodě slova, ale pouze na prospěchu jeho vlastní strany, díky které je schopný popírat i ty nejzákladnější demokratické principy, jako je právě svoboda tisku. Když proto celá kauza sledování opozice vyplavala na povrch, rychle se ji pokusil přehlušit vyhlášením referenda o otevřeně sexistickém LGBTIQ zákonu, o kterém jsme psali minulý měsíc.

Jak zastavit novináře? Výhružky soudem a fyzické útoky

Útoky na novináře bohužel v Evropské unii nejsou neobvyklé. Zejména investigativní novináři se neustále nachází pod lavinou výhružek, pomluvačných kampaní, psychického a fyzického obtěžování, nebo dokonce fyzického napadení. Děje se tak například na Slovinsku, kde se premiér Janez Janša pyšní tím, jak pomlouvá „nepříjemné novináře“. Objevují se i případy úmyslných vražd jako třeba v případě maltézské novinářky Daphne Caruana Galizia, za jejíž vraždu je zodpovědná dokonce maltézská vláda. Jenom letos byli zavražděni už dva významní novináři v Řecku a Holandsku, kteří se zabývali korupcí.

Jednou z nejoblíbenějších a široce používaných taktik na umlčení novinářů napříč Evropou jsou také tzv. „SLAPP suits“ neboli strategické žaloby cílené na novináře za účelem potlačení jejich snahy o informování veřejnosti. Mocní a bohatí jedinci novináře „zahrnují“hromadou soudních žalob, které se můžou táhnout roky a novináře mohou stát neskutečné množství peněz a energie. Cílem těchto žalob není nad novináři zvítězit u soudu, ale vystavit novináře tlaku, díky kterému raději upustí od informování veřejnosti. Jde o vysoce efektivní způsob umlčování novinářů, neboť ti si logicky nemůžou táhlé soudní spory dovolit.

Využívání strategických soudních žalob není příliš neobvyklé. Například již zmíněné maltézské novinářce mělo podle soudu přijít až 19 žalob týkající se pomluvy. V Chorvatsku mají strategické žaloby zásadní vliv na výstupy médií a práci nezávislých novinářů. V Polsku zase od nástupu konzervativní strany PiS bylo na druhý největší polský deník podáno už přes 55 právních výhružek a žalob, některé přímo od členů vládnoucí strany.

Svoboda tisku by měla být v Evropské unii prioritou

Svoboda tisku a ochrana novinářů by měla být v Evropské unii naprostou samozřejmostí. Evropská unie by tak měla pro její udržení využít všechny možné nástroje, jako je například využití podmínky financování členských států na základě dobrého stavu právního státu. Pokud jsou novináři neustále zastrašováni finanční nebo fyzickou likvidací, neexistuje záruka kvalitní a nezávislé žurnalistiky. Proto by se měla Evropská unie také více zabývat ochranou whistleblowerů a samotných novinářů před jak fyzickými, tak právními útoky.