Evropa se už nesmí nechat vydírat! Každý jediný stát teď paralyzuje celou sedmadvacítku

Když už si i vaši vlastní lidé myslí, že je něco špatně, nastává problém. Tak by se ve zkratce dala shrnout čerstvá rezoluce Evropského parlamentu, kterou jsme spolu s ostatními europoslanci napříč stranami schválili.

O co se jedná? Když jde o Evropskou unii, můžete se vsadit, že alespoň na jedné věci se všichni shodnou: rozhodování EU je pomalé a z jejích „kompromisů“ často nemá radost vlastně vůbec nikdo. Najdou se pochopitelně i výjimky. Například na prvním sankčním balíčku proti Putinovi a jeho ochočeným oligarchům se na začátku invaze na Ukrajinu Evropa shodla v horizontu pouhých hodin. Jak se ale ukázalo na dalších jednáních, třeba na tom o omezení dovozu ruské ropy v květnu, výjimka potvrzuje pravidlo.

Schopnost Maďarska nebo Polska zablokovat jednání klíčových institucí a vydírat zbytek Unie je přímým důsledkem toho, jak se jako členské státy rozhodujeme – a o tom je právě naše rezoluce. Na důležitých rozhodnutích se totiž musí vždy shodnout úplně všechny státy EU. A v tom je zakopaný pes.

Neschopnost dohodnout se prakticky na věcech, na kterých doopravdy záleží není navíc problém jen v rámci samotného fungování Unie. Pomalost a neschopnost přijímat klíčová rozhodnutí je totiž právě to, co spoustu lidí na EU nemůže vystát. My jako europoslanci proto voláme po změně pravidel. Sankce proti Putinovu režimu jsou totiž jen špička ledovce.

Koho chleba jíš…

Daňové úniky a „optimalizace“ velkých korporací jsou dobře popsaným jevem. Vždyť podle organizace Tax Justice Network přichází Česko na daňových únicích velkých společností každoročně až 10 miliard korun. Pro celou EU je to pak až 170 miliard EUR ročně - což je více než čtyřistanásobek částky pro samotné Česko!

V Evropské unii – respektive v Evropské komisi a Evropském parlamentu – to víme. A ulité peníze dnes v rozpočtech členských států chybí víc než kdy jindy. Ve spolupráci s OECD a Spojenými státy jsme se proto pokusili před časem zavést minimální světovou korporátní daň. Ta by ve zkratce znemožnila velkým, nadnárodním společnostem přelévat své zisky do daňových rájů a vyhýbat se placení daní. Země, ve kterých podnikají, by totiž získaly garantovaný nárok alespoň na minimální zdanění jejich zisků ve výši 15 % (pro srovnání, průměr u členských zemí EU je zhruba 21 %).

Velmi složitá jednání se zástupci z celého světa na podzim roku 2021 vyústila v historickou, průlomovou dohodu. Aby dokument měl ale reálný dopad, bude jej třeba prohnat procesem schvalování EU - a tady je právě háček. Snahy přenést dohodu do evropského práva opět ztroskotávají právě na jednomyslnosti. Férovější zdanění korporací, které se těší široké podpoře napříč členskými zeměmi EU, totiž blokují státy, které na současném systému ne-danění korporací vydělávají nemalé peníze. V těchto státech, jakými jsou Nizozemí, Lucembursko, ale třeba i Maďarsko, finanční sektor tvrdě lobuje za zachování současného stavu, a to i přesto, že samotná dohoda OECD byla kvůli lobbingu už předem značně vykostěná. No a jelikož v Evropě se na každé daňové změně musí shodnout úplně všichni, budoucnost reformy je víc než nejistá. Orbánovo Maďarsko se totiž pro sebe svým vetem snaží na zbytku Evropy vyloudit další a další výhody.

Výsledek? Evropská unie a Česko s ní dál přichází o stovky miliard eur a ministři financí se marně v Bruselu snaží najít nějaký kompromis. Vlastně by nás to nemělo překvapovat – s diktátory a autoritáři se totiž kompromisy z principu dělat nedají. Co by nás ale mělo štvát je fakt, že tady máme řešení, které jenom čeká na to, aby ho někdo uvedl do provozu. A jenom kvůli zastaralému procesu teď stojí na vedlejší koleji.

Achillova pata Evropské unie

Polsko je zdaleka největším čistým příjemcem evropských financí v celé EU. Jenom za rok 2018 například získalo okolo 11 miliard EUR, zatímco druhé Maďarsko „pouhých“ 5 miliard a Česká republika zhruba okolo 2 miliard. Problém je, že nemalá část těchto peněz putuje ke konzervativním autoritářům z polské vlády strany Právo a Spravedlnost (PiS) nebo maďarskému pseudo-diktátorovi Viktoru Orbánovi, který i nadále pokračuje ve svém utahování oprátky nad právním státem, lidskými právy, svobodnými médii a nezávislými soudy.

Oběma vládám se s příchodem masivního balíčku na obnovu Evropy po pandemii v hodnotě 750 miliard EUR nabízí nový zdroj evropských peněz. Polsku a Maďarsku, které dohromady mají získat z fondu přes 40 miliard EUR, ale Rada EU peníze podmínila nápravou mizerného stavu právního státu ve svých zemích.

Tím by normálně Unie získala nad „hříšníky“ navrch. Opět ale přichází na řadu jednomyslnost. Polsko totiž pomocí pochybných procesních kroků – jako právě blokace minimální světové korporátní daně – dělá vše pro to, aby rozhodování zbytku Evropy ztížilo a vymohlo si tak peníze pro svoje ultrakonzervativní politiky. Jako každý stát, ani Evropská unie nemůže fungovat bez přijímání rozhodnutí, a Komise tak musela chtě nechtě otočit a Polsku peníze z Fondu obnovy přislíbit.

Pomohlo ale Komisi podlehnout polskému vydírání? Vůbec. Přijetí zákona teď pro změnu blokuje Viktor Orbán, notoricky známý tím, že evropské peníze určené Maďarsku rozdává svým oligarchickým kamarádíčkům. 

Schopnost obou vlád bezohledně porušovat části Smlouvy o vstupu do EU – konkrétně Článek 2 o ochraně demokratických institucí a právního státu – přinutil EU aktivovat článek, který by oběma zemím omezil v EU určité pravomoce. A znovu - bohužel i zde naráží zbytek Evropy na val jednomyslnosti. Maďarsko a Polsko totiž ve spolupráci střídavě vetují rozhodnutí Rady o jeho implementaci. 

Konec vydírání Evropy!

Jak už jste asi pochopili, jednomyslnost hlasování v EU je sice hezkým symbolem alespoň formální rovnosti mezi státy. Ve skutečnosti je to pro celou legislativu EU ale neskutečná brzda a její existence de facto omezuje i obranné mechanismy evropských demokratických hodnot.

Systém jednomyslnosti tak paradoxně funguje spíš jako velmi výhodný nástroj autoritářů na šikanování zbytku EU než stavební kámen principu „rovnosti mezi státy“ . Situace, kdy si jeden či dva státy mohou bezbřeze diktovat podmínky a vynucovat ústupky od zbytku společenstva, má totiž od respektu a rovnosti na míru daleko.

Tenhle stav je dlouhodobě neudržitelný. Na to se také snažíme naší rezolucí upozornit. Abychom v europarlamentu ale jenom neplýtvali slovy, přišli jsme proto s konkrétními návrhy, jak se z téhle bryndy dostat.

1 -> První krok je především protlačit tento důležitý zákon o zdanění korporací. 

2 -> Jak aktuální předsedkyně Komise Ursula von der Leyen, tak i bývalý předseda Jean Claude Juncker navrhovali ve svých proslovech vytvoření pro určité daňové politiky výjimku a nastavení hlasování kvalifikovanou většinou oproti jednomyslnosti. 

3 -> Nejde jenom o daně, ale i o další návrhy zákonů, které nedokážou EU projít kvůli vetování států, které zneužívají veta. Stojíme si proto za tím, že by jednomyslné hlasování (ve všech?) případech mělo být zrušeno a nahrazeno hlasováním kvalifikovanou většinou.

Evropa má sloužit lidem, ne zájmům pseudo-autoritářů!

Zrušení jednomyslného hlasování ale neznamená, že budou malé země jako Česká republika navždy přehlasovávané těmi většími proti jejich vlastnímu zájmu. V systému hlasování kvalifikovanou většinou musí pro zákon hlasovat alespoň 15 z 27 států a zároveň musí zastupovat nejméně 65 % celkového počtu obyvatel EU. Zrušení jednomyslnosti je tak pochopitelný krok k tomu, aby klíčové zákony pro cca. 450 milionů Evropanů nemohl třeba z trucu blokovat jeden stát jako Maďarsko, Malta, ale třeba i Německo.

Neskutečně mě ale mrzí, že se v tomto názoru rozcházím s Petrem Fialou, který k příležitosti oznámení priorit předsednictví ČR v EU zrušení jednomyslnosti bezdůvodně zatrhl. Promeškáním šance udělat změnu se tak Česká republika aktivně podílí na rozpadu evropských demokratických mechanismů.